Znáte z TV

American Teen je film američtější než jeho název. Vytváří iluzi, popírá sám sebe, klame tělem a se široce otevřenou náručí číhá na každého dalšího diváka. Jako light hamburger nebo odtučněné hranolky. Tváří se, že reflektuje a glosuje trpkou realitu, přičemž jedním dechem deklaruje svobodu nebo rebelství a druhým legitimizuje stereotypy schematičtější než příběhy nové Woodyho Allena. Dělá to ovšem tiše a nepozorovaně. Láká na falešné přísliby, slibuje dokument, ale dokumentem v právem slova smyslu vlastně vůbec není. Nebo snad ano?

Režisérka Nanette Burstein – známá snímkem The Kid Stays In the Picture o hollywoodském producentovi a ex-šéfovi filmového studia Paramount Robertu Evansovi, který v roce 2002 natočila s Brettem Morgenem – vstoupila na tenký led. Křehký, že pod ní může každou chvíli prasknout, ale zároveň dost pevný na to, aby se v jeho odrazu viděly davy diváků. American Teen dokáže zaujmout od první minuty. Jedno maloměsto v Indianě, jedna střední škola, pět spolužáků, pět příběhů. Triviální model s nevyčerpatelnou potencialitou nemůže zklamat. Pětice hrdinů představuje navíc skvělý kvalitativní vzorek, archetypy odkoukané z každého druhého odpoledního amerického seriálu. Burstein postupovala náhodně asi jako vyhledavači talentů, když sestavují hudební skupinu pro teenegerovské publikum. Každý si něco musí najít, každý se s někým musí bezprostředně identifikovat. Parta středoškoláků symbolizuje zmenšený model celé společnosti. Těžko říct, jestli pravdivě nebo zdánlivě, podstatné je spíše, že dokonale reprezentuje veškeré mechanizované představy o distinkci různých subkultur. Že upozorňuje, ať už vědomě či nevědomky, na globální alternativu a kontra-mainstreamový styl středoškoláků, který je do jisté míry nakonec stejný na celém světě (nebo je stejná alespoň představa o něm).

A proto názorněji. American Teen sleduje pětici okatě rozdílných spolužáků z města Warsaw. Princeznu, královnu středoškolských plesů, dokonalé ztělesnění amerického snu, který bublá pod povrchem a skrývá největšího kostlivce ve skříni. Megan, jak se prvoplánově nesympatická diktátorka jmenuje, vybízí k hodu shnilým rajčetem jen do okamžiku, než vzbudí zasloužený soucit. Nic není takové, jak se na první pohled zdá, mohl by znít podtitul filmu, kdyby nějaký potřeboval. Megan není pouze povrchní a není taková, aby se s ní recipienti mohli ztotožnit. Stejně tak basketbalista Colin není jenom obyčejný sportovec, ale citlivý kluk, kterého drtí otcovy ambice, a Mitch není jen lamač srdcí, ale i nerozhodný puberťák, který marně hledá sám sebe. Nejdůraznějšími postavami ale zůstává dvojka Hannah a Jake – ona, jakoby vypadla z Takové normální holky, tedy rebelka s nekonečným seznamem uměleckých ambicí, velkých slov a nenaplněných přání a on, jakoby utekl ze seriálu Freaks and Geeks, čili profesionální lůzr se špatnou pletí, akutní závislostí na videohrách a beznadějnou touhou sbalit libovolnou spolužačku. Nikam nepatří, nikdo je nechápe. Pět komorních dramat dospívajících hrdinů vrcholí maturitním plesem a odchodem na vysokou školu, tedy signifikantním koncem jedné specifické etapy života a začátkem jiné, té racionálnější, vyspělejší, alespoň zdánlivě.

Nanette Burstein hraje loutkové divadlo s pěti základními archetypy, pěti zástupnými symboly, které divák důvěrně zná ze seriálu Dawsonův svět nebo O. C. American Teen není obvyklý dokument, který věrohodně zachycuje realitu, o nic takového se ale ani nesnaží. Režisérka si pochopitelně vybrala postavy tak, aby odpovídaly jistému narativnímu rámci, do kterého se jejich osobní příběhy a dílčí životní zkušenosti nakonec povedly skvěle napasovat. American Teen zkrátka připomíná dokument asi tak jako Agáta Hanychová Paris Hilton. Burstein vtahuje publikum do tržnice se stoly podlamujícími se pod tíhou falešných kabelek. Podává mu Gocci tašku a směje se u toho od ucha k uchu. Koktejl z klišé žárlivosti, každodenních nesnází a prvních lásek namíchává formální perspektivou reality show. Jako když vám kameraman stojí v kuchyni a nutí vás k emocím. Středoškoláci podléhají a derou ze sebe pocity a tajné sny. Burstein drží otěže celého filmu pevně v rukou, a své postavy neváhá příležitostně plácnout bičíkem přes prsty. Usměrňuje narativní konstrukci, drží se svých přesvědčení a záměrů, vcelku pochopitelně a přirozeně.

Dokonalou koncepčnost a rychlé tempo (které udává hlavně skutečnost, že výsledných pětadevadesát minut filmu promyšleně sestříhala z původních tisíc hodin materiálu) jí nelze vyčítat. Divák by šel sám proti sobě. American Teen ale trpí svým poněkud omezeným a tím pádem neodpovídajícím zaškatulkováním, za které si loni odnesl i cenu na Sundance Film Festivalu. Odrazem reality je asi jako seriál Ulice – některé styčné body tu nepochybně jsou, ale označující a označované zkrátka není totéž. Instantní polévka do hrnečku sice zahřeje, ale naštve, když vám ji při nedělním obědě naservíruje babička. American Teen pobaví, zaujme a nenudí. Ani minutu. Jenomže působí jako náhrada, jako nekonfliktní, tak trochu dohodnutá lež. Jako úžasné tabletky, po kterých tři hodiny na jídlo ani nepomyslíte. Ale pak to přijde a najednou vám dojde, že něco je možná (od základu) špatně. Že se vytrvale buduje na nepevných základech, na oné iluzi. Každopádně ale záleží na chuti. Někoho film nasytí, někoho jenom rozmlsá a někomu se z něj zvedne žaludek. Jedno se ale jisté – celý a bez přestávky pro nadechnutí jej spořádá každý. A to bývá u filmu ostatně asi nejdůležitější.