Ivetka je normální

Dokumenty Ivetka a hora a Ježíš je normální! jsou jako staří přátelé ze střední školy. Mají něco společného, pochází ze stejného (výchozího) místa, ale jejich cesty se zkrátka rozešly. Někam daleko, do různých stran. Vít Janeček i mladší Tereza Nvotová sáhli po podobném niterném a relativně polemickém tématu náboženské víry a její případné konfrontace s dnešní společností. Trasu si vybrali stejnou, ale každý dospěli k jinému cíli a pomocí jiných odboček.

Snímek oceněný na loňském ročníku Festivalu dokumentárního filmů Jihlava Ivetka a hora sleduje, jak název naznačuje, Ivetku a horu, tedy dívku Ivetku (které se bude říkat Ivetka, i když se bude vdávat, těžko říci proč) a její opakované zjevení pany Marie na hoře Zvir na severovýchodním Slovensku. Spirituální a intimní zkušenost mladé, tehdy sotva dvanáctileté, dívky vyvolala nemalou mediální pozornost. Ivetka se tak ocitla v obecně platné situaci člověka pod tlakem svého i širšího okolí, pod tlakem veřejnosti, jež uplatňuje jistá očekávání, pod kterými se podlamuje zdravý rozum a sebevědomí nebo základní hodnoty a názory i toho nejsilnějšího jedince Janeček její vcelku dramatický příběh plný psychických zhroucení, televizních kamer a modlících se mas pouze tiše sleduje. Nijak výrazně do něj nevstupuje, nechává Ivetku mluvit, o čem sama chce, což občas vyústí v minuty divného ticha, nechává ji samotnou nahlas přemýšlet. Režisér svou dominantní, ale křehkou, hrdinku pozoruje s distancí. Neproniká k ní, ale divákovi to umožní. Reprodukuje její zjevení i minulost zachycenou na jiných televizních a amatérských video záznamech z poutního místa. Pomáhá si remediací, citací jiných zdrojů, které spějí ke komplexnímu portrétu jedné zajímavé (v libovolném smyslu toho slova) osobnosti.

Afirmativní sběratelská kolekce záznamů, ve kterých se Ivetka kdysi mihla, má ale i svou stinnou stránku – dokument díky prolínání minulosti a současnosti místy připomíná špatně sestříhaný, nedostatečně promyšlený a nahodilý film. Janeček se nesnaží o jedinou diskuzi nad tématem zjevení, potažmo víry jako takové, ale vyčítat mu to, by asi bylo samoúčelné. Během celého dokumentu se totiž ani jednou nesetká s nevěřícím člověkem, tedy někým, kdo by tvořil přirozený protipól k útěšnému fanatismu davu, jenž týden co týden míří na Ivetčinu horu. Snímek o generalizované víře ale zjevně není jeho záměrem. Ivetka zve diváka do svého soukromí. Představuje mu kamarádky, se kterými klábosí u kávy, a dovede jej až na svojí svatbu, kterou celý film končí. Není to nakonec ani tak Ivetka a víra nebo Ivetka a hora jako Ivetka – dokument o relativně psychicky silné ženě, která ovšem každou chvíli vypadá, že se musí zhroutit, a která si (paradoxně) díky zjevení pany Marie prošla peklem nejen mediálním.

Dnešní studentka FAMU a herečka Tereza Nvotová přistupovala k tématu víry zdánlivě jinak, nebo v to alespoň doufala. Odrazila se od vlastní zkušenosti, kdy jako malá chodila do školy „Školy budoucnosti“, kterou vedli američtí misionáři a která mimo jiné kázala takové myšlenky, jako že The Beatles jsou satanisti a podobně. Nvotová se snaží personální minulost revidovat. Sejde se s bývalými spolužáky a vyptává se jich. Ráda by se dotkla otázky ambivalentního vztahu k víře lidí, kteří sice vyrůstali v křesťanském prostředí, třebaže sami nutně věřícími nebyli. Záměry má sice hezké, ale nejen díky přítomnosti bývalého a zjevně dodnes autoritativního učitele, se jí ale daří mnohá témata jen letmo nakousnout. Ježíš je normální! disponuje ale ještě dalšími dvěma formálními rovinami, a tak se minimálně na první pohled zdá, že je propracovanější než Ivetka a hora. Nvotová jednak zachycuje setkání jakési sekty nazvané Triumfální centrum víry, na kterém nevinné ovečky dostává do fyzického transu agresivní kazatel s mikrofonem v ruce, jednak paralelní menší skupinku dětí, které mají svou hodinku náboženství s „učitelkou“, jež pronáší ony zakrátko kultovní věty jako „Ježíš je normální“, „Ježíš je totálně boží“ nebo „Ježíš je největší borec“.

Divák místy nevěří vlastním očím, ale tak to má očividně být. Když Nvotová snímá náboženský brainwashing a manipulaci s publikem, za kterou by se nemusela stydět nejedna reklamní agentura nebo ideologický vůdce, působí rozhodně a ambiciózně. Ježíš je normální! ale otevírá více otázek a námětů, než je sám schopen zodpovědět. Sama o sobě to není (a především u debutu) žádná tragédie. Režisérka si jednoduše asi ukousla příliš velké sousto. Šla si přidat, když už nemohla. Štědře se rozmáchla a chtěla uchopit příliš mnoho motivů na příliš malém místě, příliš mnoho podob interpersonální manipulace na příliš malé profesní zkušenostní platformě. Ježíš je normální! se místy rozpadá. Tvoří jej fragmenty a několik naznačení, které by si zasloužily dotažení do konce, do libovolného výsledného tvaru. Dokument připomíná skicák plný nápadů, rukopis s několika zajímavými postavami a pár slušnými dialogy, ovšem rukopis takový, ze kterého se příjemce nikdy nedoví autorův názor.

Nvotová se na rozdíl od Janečky snažila vytěžit vlastní zážitek, ale výsledek je podobně planý. Zatímco Janeček kontemplativně přijímal rozmlouvání své hrdinky a pasivitu mu tak lze odpustit (pokud pro někoho není přímo žádoucí), Nvotová jde svojí nedořečeností sama proti sobě, jelikož se nechává usvědčit z nenaplnění autorských cílů. Ivetka a hora stejně jako Ježíš je normální! tendují k univerzalitě, která lehce překračuje dokumenty zachycují otázku náboženské víry. Oba svým způsobem vypráví příběh o lidech a moci (ať už v podobě mediálního nátlaku v případě Ivetky nebo manipulativních rétorických praktik v případě sekty), o lidech a snášené kontextové hegemonii, takže příběh víceméně dokonale přenositelný a současný. A to je třeba ocenit, přestože v nich mnoho zůstává jen zbrkle načrtnuto.