Naomi & Naomi

Každá doba má své ikony a každá generace má své modly. Nebo alespoň konstanty. Osobnosti, o kterých se ví, o kterých se mluví, jejichž knihy se čtou a kritizují. Americká spisovatelka a politická konzultantka prosazující progresivní politiku Naomi Wolf mezi tuhle elitu nového tisíciletí patří stejně jako její jmenovkyně, mediálně určitě nejznámější teoretička globalizace a kapitalismu Naomi Klein. Naomi Wolf a Naomi Klein jsou zkrátka novým Noemem Chomskym. Dalším Ulrichem Beckem nebo Michelem Chossudovskym. Anthony Giddens a Zygmunt Bauman současnosti, třeba.

Naomi Wolf a Nami Klein přichází do boje proti westernizaci společnosti, omezování svobody obyčejných občanů a širokého spektra problémů téhle společnosti z různých oborů a s různými zkušenostmi. Zatímco Wolf vydala už v devadesátých letech jednu ze základních knih mýtu krásy a kritiky normativních představ o ženském vzhledu The Beauthy Myth (která dneska bývá stále častěji skloňována v souvislosti s kulturálními studii), Klein debutovala svým globálním bestsellerem (hezký paradox) No Logo až v roce 2000. Naomi Wolf toho zatím stihla jednoduše napsat víc, ale nejznámější a nejkontroverznější zůstává její dva roky stará kniha The End of America: Letter of Warninf to a Young Patriot. Bible ostré kritiky Bushovy války proti terorismu a permanentního udržování národa ve strachu, která se nebojí praktiky a strategie amerického prezidenta srovnat s chováním Hitlera v nacistickém Německu, vyvolával bouřlivé reakce, a tak by bylo škoda zůstat u knižní podoby. Dneska stejně nikdo nečte, říká se. Annie Sundberg a Ricki Stern se chopili příležitosti a natočili film zachycující deset hlavních kroků ke ztrátě svobody, jaké se podle Wolf dopouští americké vláda na svých občanech. Nic víc, nic míň.

Stejnojmenný snímek The End of America, natočený v roce 2008, tak vlastně ani není filmem v obvyklém slova smyslu. Těžko říct do jaké míry režiséři předem rezignovali na jakoukoliv reflexi sugestivních paralel a historických analogií, které Wolf (mimochodem odchovaná studiem na Harvardu) servíruje publiku. Rozdíl mezi knihou a filmem The End of America je asi takový jako mezi diplomkami na plzeňských právech, a to zamrzí. Divák nečeká přímou odlišnost, jenže tvůrci doslova kopíruji stanoviska i míru jejich působivosti a subjektivity. Wolfová je velká autorka, bystrá a důmyslná (dlouhodobě a systematicky si všímá sledovacích kamer, odposlouchávání, sledování elektronické pošty a bankovních výpisů, které omezují lidskou svobodu). Polopatičnost, s jakou film přežvýkává knihu, ale svádí k slzám. Smutným. The End of America není špatný edukativní výcuc, ale k plnohodnotnému, jakž takž kvalitnímu, dokumentu má daleko. Na diváka působí jenom samotná osobnost Wolf, přítomnosti filmu a nějaké filmařské práci si sotva všimne. Absence zasahování do scénáře není sice u dokumentu ničím podivným, Sundberg a Stern ale nic z toho nedělají záměrně, nebo tak alespoň působí. Spíše jako by se jim nedařilo najít vlastní stanovisko a tak recyklují a adaptují v tom komplikačním a úmorně identickém slova smyslu, který oceníte, když se vám nechce číst samotnou publikaci, ale nad kterým zabručíte, pokud jste ji nedej bože četli nebo se na to chystáte. Adaptace, třebaže dokumentární, prostě nemá substituovat knihu.

Kapku větší štěstí měla letos na dokumentární adaptaci Naomi Klein. The Shock Doctrine s podtitulem The Rise of Disaster Capitalism ale spolu s Matem Whitecrossem natočil Michael Winterbottom, takže se vlastně není čemu divit. The Shock Doctrine taky vychází ze stejnojmenné knihy Klein z roku 2007 a částečně se stejně nevyhnul její sumarizaci, přesto ale hranice opakování a němého variování překračuje. Aspoň o krůček. Kanaďanka Naomi Klein tlačí na publikum, jezdí po amerických univerzitách a studenti na jejich přenáškách tleskají jak na koncertě Yeah Yeah Yeahs. V Praze, po x-letech jejich existence, po vymodleném setkání. Klein umí strhnout. Autorka obrněna studiem filozofie a angličtiny sází na opakovanou základní metaforu příběhu a kolektivního narativu. Strach vyvolaný v občanech jako narativ, šoková doktrína jako narativ. Podobně jako Wolf brouzdá v historii a nachází analogie – v jejím případě jde o paralelu mezi ekonomikou šoku, jakou prosazoval Milton Friedman a šokovou doktrínou katastrofického kapitalismu, k jakému se před časem uchylovat George Bush.

Naomi Klein se obecně věnuje masovým fenoménům. Obchodním značkám, kultuře orientované na nekonečný konzum, myšlení před a po 9. září, teroristickým útokům a nadnárodním společnostem. Za rok napíše knížku o lashovské post-hegemonii internetových serverů, o sociálních sítích, co definují lidskou identitu, o profilaci personální reklamy díky všem těm osobním profilům, co si člověk po sobě na internetu neuklízí. Jen tipuju. Myslím. Ale s něčím podobným určitě přijde. Klein patří mezi nejvýraznější teoretičky současnosti oscilující mezi sociologii, teorií globalizace, konzumu a podobně a The Shock Doctrine její sugestivnost stejně jako tendenčnost k občanské aktivitě jen potvrzuje. Klein v závěru jedné své přednášky na univerzitě v Chicagu posluchače přímo vybízí ke stávce. Pokud se člověku něco nelíbí, musí se tomu umět postavit. Argumentuje logicky, nepřehání jako Wolf, ačkoliv gestikuluje minimálně dvakrát expresivněji. Dokument její osobnost abstrahuje v příjemné míře – tak, aby ji divák poznal, ale dokázal si držet odstup a tak, aby film respektoval její názory a knihu, ale zároveň přinesl i něco navíc (byť je to jen určitá míra filmařské dobře zvládnuté řemeslné práce, svěžího střihu a struktury snímku).

Naomi Klein tak tentokrát Naomi Wolf nepřímo překřičela. The End of America neopouští úpěnlivý záznam přenášky sympatické intelektuálky, The Shock Doctrine je prostě dokument, a to dobrý, možná i víc. Oba ale splňují to základní, nutí přemýšlet a nakopnou k vlastní reflexi. K domácímu podumáníčku si, pěkně konfrontačně, kapku rozhořčeně a kapku euforicky. Proto se vyplatí je vidět. Jednoznačně a hned.