Martin Mareček je takový český Michael Moore, možná. Sociálně aktivní, sugestivní, krotce extremistický. Dokáže strhnout, dokáže diváka dostat na svoji stranu. Nadchnout ho a vyždímat z něj názory shodné s těmi svými. Kameru používá jako žezlo, jako nástroj moci, díky kterému lidi najednou začnou poslouchat a přikyvovat. Všechno si to ale, zdá se, uvědomuje. A přiznává. Na rozdíl od amerického režisérského protipólu totiž neztrácí soudnost a potřebnou sebereflexi. Nelže, jen se snaží klidně přesvědčit publikum o své (byť stále subjektivní) pravdě, ale to není ve filmu nakonec nic divného.
Mareček ve svém novém dokumentu Auto*mat, který si na konci října odvezl z 13. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě Cenu diváků, překonal sám sebe. Zatímco se ve Hrách prachu z roku 2001 zachycujících protesty aktivistů během českého zasedání Mezinárodního měnového fondu utápěl ve vyhrocené jednostrannosti a rozvláčné pasivitě, aktuálním snímkem pokračuje v esejisticky distančním přístupu, jaký si vyzkoušel před čtyřmi lety na dokumentu Zdroj. Překročil hranice vlastních idejí a nebál se věnovat nějakou tu špetku (třebaže spíše symbolickou) opoziční straně. Auto*mat chronologicky sleduje aktivity stejnojmenné pražské iniciativy brojící za zdravější a čistější centrum města, nutně podmíněno omezením automobilové dopravy v historickém jádru.
Mareček začal sám u sebe. Ve vlastním bytě, dokonce. Otevřel okno a natáčel jednu bouračku za druhou. Chrchlající vraky aut, brečící lidi, zoufající si chodce. Snímal populistické chování lokálních politiků v čele s primátorem Pavlem Bémem (který jakmile spatří zelené světlo kamery, slibuje modré z nebe), konfliktní a dodnes žhavě diskutovanou výstavbu tunelu Blanka, předvádění nových modelů aut v autosalónu a hlavně rozrůstající se skupinu Auto*mat pořádající pravidelné cyklojízdy, semináře i Den bez aut. Zpočátku jakožto přímý člen sdružení, postupně už jen jako pozorovatel a filmař. Mareček se přemrštěně nesnažil od iniciativy odstupovat, přesto se mu to v dokumentu vcelku vydařilo. Třebaže se věnoval tématu, které se jej bezprostředně dotýkalo a třebaže natáčel své přátele bojující za autorovi blízká stanoviska z přesycení Prahy soukromou dopravou, nenutil divákovi a priori negativní až extremistický postoj. Netlačul jej k rezolutnímu zavržení autodopravy, k jednoznačným prohlášením o její škodlivosti. Spíše se snažil nabízet alternativní možnosti.
Svěží zůstává i formální stránka filmu. Mareček s lehkostí kombinuje časosběrný dokument zpestřený animovanými sekvencemi a funkční hudební složkou od Ondřeje Anděry s amatérsky vypadajícími záběry své rodiny a domácího výhledu na onu rušnou křižovatku, kde do sebe auta narážejí častěji, než se Petr Kolář protáčí na českých rádiích. Jedním dechem spojuje vážné (samotné téma, smrt jednoho z hlavních aktérů skupiny) s humorným (trable pražských policistů, kteří cyklistům sice zabaví kola, ale následně nevědí, jak je dostat do policejního auta). Míšení v jeho podání ale není nahodilé, natož nevkusné. Mareček nechává v dokumentu vše podstatné a nepřidává takřka nic navíc. Nezdržuje. Neunavuje. Nerozmělňuje. Konstruktivně provokuje, polemizuje se systémem i automobilovými nadšenci (vydá se třeba na bizarní tuningovou show, kde se návštěvníci baví sjížděním pneumatik, dokud neexplodují a podobně) stejně jako extremisty zavrhující jakoukoliv nepěší dopravu. Martin Mareček by díky tématu svádějícímu k nakažlivé demagogii a dojmologii mohl být dalším Michaelem Moorem. Není jim ale doslovně, naštěstí. Jen jako by si z něj bral to nejlepší, snahu o to něco změnit, pozitivní a naivní nadšení z možnosti ovlivnit okolí nejen onou kamerou při natáčení (která obvykle dělá s lidmi divy), ale i celým filmem. Mareček vybízí k diskuzi, otevírá množství otázek o současné společnosti. Motivuje a nenutí. Možná proto je Auto*mat jedním z nejlepších českých dokumentů tohohle roku.
Mareček ve svém novém dokumentu Auto*mat, který si na konci října odvezl z 13. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě Cenu diváků, překonal sám sebe. Zatímco se ve Hrách prachu z roku 2001 zachycujících protesty aktivistů během českého zasedání Mezinárodního měnového fondu utápěl ve vyhrocené jednostrannosti a rozvláčné pasivitě, aktuálním snímkem pokračuje v esejisticky distančním přístupu, jaký si vyzkoušel před čtyřmi lety na dokumentu Zdroj. Překročil hranice vlastních idejí a nebál se věnovat nějakou tu špetku (třebaže spíše symbolickou) opoziční straně. Auto*mat chronologicky sleduje aktivity stejnojmenné pražské iniciativy brojící za zdravější a čistější centrum města, nutně podmíněno omezením automobilové dopravy v historickém jádru.
Mareček začal sám u sebe. Ve vlastním bytě, dokonce. Otevřel okno a natáčel jednu bouračku za druhou. Chrchlající vraky aut, brečící lidi, zoufající si chodce. Snímal populistické chování lokálních politiků v čele s primátorem Pavlem Bémem (který jakmile spatří zelené světlo kamery, slibuje modré z nebe), konfliktní a dodnes žhavě diskutovanou výstavbu tunelu Blanka, předvádění nových modelů aut v autosalónu a hlavně rozrůstající se skupinu Auto*mat pořádající pravidelné cyklojízdy, semináře i Den bez aut. Zpočátku jakožto přímý člen sdružení, postupně už jen jako pozorovatel a filmař. Mareček se přemrštěně nesnažil od iniciativy odstupovat, přesto se mu to v dokumentu vcelku vydařilo. Třebaže se věnoval tématu, které se jej bezprostředně dotýkalo a třebaže natáčel své přátele bojující za autorovi blízká stanoviska z přesycení Prahy soukromou dopravou, nenutil divákovi a priori negativní až extremistický postoj. Netlačul jej k rezolutnímu zavržení autodopravy, k jednoznačným prohlášením o její škodlivosti. Spíše se snažil nabízet alternativní možnosti.
Svěží zůstává i formální stránka filmu. Mareček s lehkostí kombinuje časosběrný dokument zpestřený animovanými sekvencemi a funkční hudební složkou od Ondřeje Anděry s amatérsky vypadajícími záběry své rodiny a domácího výhledu na onu rušnou křižovatku, kde do sebe auta narážejí častěji, než se Petr Kolář protáčí na českých rádiích. Jedním dechem spojuje vážné (samotné téma, smrt jednoho z hlavních aktérů skupiny) s humorným (trable pražských policistů, kteří cyklistům sice zabaví kola, ale následně nevědí, jak je dostat do policejního auta). Míšení v jeho podání ale není nahodilé, natož nevkusné. Mareček nechává v dokumentu vše podstatné a nepřidává takřka nic navíc. Nezdržuje. Neunavuje. Nerozmělňuje. Konstruktivně provokuje, polemizuje se systémem i automobilovými nadšenci (vydá se třeba na bizarní tuningovou show, kde se návštěvníci baví sjížděním pneumatik, dokud neexplodují a podobně) stejně jako extremisty zavrhující jakoukoliv nepěší dopravu. Martin Mareček by díky tématu svádějícímu k nakažlivé demagogii a dojmologii mohl být dalším Michaelem Moorem. Není jim ale doslovně, naštěstí. Jen jako by si z něj bral to nejlepší, snahu o to něco změnit, pozitivní a naivní nadšení z možnosti ovlivnit okolí nejen onou kamerou při natáčení (která obvykle dělá s lidmi divy), ale i celým filmem. Mareček vybízí k diskuzi, otevírá množství otázek o současné společnosti. Motivuje a nenutí. Možná proto je Auto*mat jedním z nejlepších českých dokumentů tohohle roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat