Válka on-line

Před pár lety byla válka v Iráku mediálně nejprovařenější téma. Televizi a internet infikovaly tragické záběry výbuchů, boje a smrti v přímém přenosu stejně jako amerických vojáků, co se fotí s lebkami mrtvých místních. Takováhle je válka v post-cokoliv-chcete-moderním světě. Válka on-line, zprostředkovaná, mediálně konstruovaná, sledovaná, válka.com. Argentinský režisér Mauro Andrizzi se na konflikt v Iráku chtěl podívat jinak. Soukromě a autenticky, dejme tomu.

Snímek Krátké filmy z Iráku získal na loňském ročníku Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů (díky čemuž ci tento týden vysloužily vysílání na České televizi) v Jihlavě hlavní cenu za světový dokument, ale není snadné hned pochopit proč. Možností se nabízí hned několik. Mauro Andrizzi sestavil film s osobních záběrů, jaké si během války pořídili na své mobilní telefony jednak američtí a britští vojáci, jednak členové lokálních milic nebo zaměstnanci bezpečností agentur a soukromých firem. Do filmu vstupuje jen minimálně. Nesestříhává jej (nebo si alespoň udržuje takový dojem), verbálně nekomentuje, neupravuje. Autentické záběry nechává mluvit samy za sebe. Ambivalentní spektrum záznamů akcentuje hned několik vážných témat od (vcelku nepopiratelné) tragičnosti války jako takové, fundamentální fanatické posedlosti bojovníku oslavujících Alláha, až po absurdnost a cyničnost zahraničních vojáků natáčejících se na mobilní telefony, kterak v zákopech za Bagdádem tančí na juchavé písničky. Andrizzi jinými slovy nemusí explicitně zasahovat. Stačilo mu přebrat privátní záplavu natočeného záběru a olemovat ji doprovodným psaným – a z diváckého pohledu nepřátelsky dlouhým – textem. Právě dodatečným komentováním nebo sporadicky vloženou ostře kontrastní zvukovou stopou film ale nenápadně popírá sám sebe. Andrizzi sice zůstává stát stranou, ale citáty o vojenství a současném neustávajícím fenoménu terorismu dávají snímku konkrétní referenční rámec.

Ďáblova soap-opera servírovaná ve vysílacím prime-timu stojí jeho perspektivou (a ne že by to byl pohled nereálný, jde jen o nepřiznanou intepretaci a marnou snahu o absolutní gesto autentičnosti, které není možné) na mocenských vztazích. Na poměru mezi nadřazenými a podřazenými, na poměru mezi vykořisťovanými a vykořisťujícími. Režisér neváhá sáhnout do své sociologické knihovničky a citovat třeba Mocenskou elitu nebo Příčiny třetí světové války Charlese Wrighta Millse. Krátké filmy z Iráku se tak rozmáchnou hezky doširoka – už nejde o konflikt v Iráku, ale o konflikt jako takový. Zkrátka a jednoduše o staré známe sociologické paradigma, které (v konotaci s Andrizziho rejdění v dějinách sociologie) ale šikovně popírá jakoukoliv pozitivní hodnotu coserovského realistického konfliktu. Pouliční výbuchy a permanentní atmosféru smrti v Iráku lze považovat za nerealistický konflikt asi tak jako Lucku Vondráčkovou za talentovanou zpěvačku, jenže nenasytnost a samotný akt agrese postupně doprovází tamní boje spíše než nějaké hmatatelné konečné vítězství.

Krátké filmy z Iráku ale nejsou nějak skvělý film. Možná ani nejsou vůbec filmem, v klasickém slova smyslu. Spíše odvážnou sociologickou sondou a globálním esejem. Reprezentace nebo průběh války totiž není jediným tématem, které sebevědomě otevírají. Zásadní otázka, kterou Andrizzi klade svému publiku, zní spíše, kam až jsme schopni zajít v naší posedlosti vizualizací nebo co všechno jsme ještě ochotni považovat za film. Hranice mezi soukromým a veřejným, mezi oficiálním a neoficiálním v téhle společnosti neexistují. Televizní zprávy citují rozmazané záběry z YouTube, moderátoři a redaktoři lákají fanoušky na Facebook a film se dá (jednou provždy) prostě natočit na mobil. Krátké filmy z Iráku to jen opakovaně potvrzují. Přirozeně nejsou příjemným dokumentem, divák u nich ale netrpí, nijak se nedojímá. Dívá se. Sleduje a remcá, protože hodina a půl roztřesených záběrů výbuchů a soustavného cestování terénním autem odnikud nikam zkrátka není zajímavá. Pro nikoho. Sugestivita a výpovědní hodnota Krátkých filmů z Iráku se ale dostaví později. Není to samotný film, ale přístup, po jakém režisér sáhnul, který ocenila nejen jihlavská porota. Krátké filmy z Iráku jsou dost možný hrozný film. Otřesný. Divný a neprofesionální. Balíček prudce aktuálních témat, jaká nabízí, ale překoná lecjaký ostře negativní dojem a pachuť neuchopitelnosti, která se dostaví při závěrečných titulkách. Jednoduše řečeno, film, který bolí, ale vyvolá diskuzi. Bouřlivou. A potřebnou, dost možná.