Jídlo jako jídlo. Slogan, který dávno neplatí. Všímají si toho odborníci na zdravou výživu, doktoři, nakupující. Konzumenti vědí, co jim škodí, jen se to bojí přiznat. Američtí konzumenti tenhle strach ze zodpovědnosti pak dohání k extrému, který zaplavuje dokumenty posledních pět let důmyslněji než virální reklama. Dokumenty Food Matters a Food, Inc. tak jdou vyšlapanou cestou filmů jako Fast Food Nation, svým způsobem i Super Size Me a desítek dalších. Originalita a invence se může projevit jen v samotné formě a závěrech, ke kterým tvůrci dochází. A to právě může být kámen úrazu.
Food, Inc. natočil Robert Kenner a zájem, s kterým k filmu přistoupil, není těžké rozkódovat. Pokusil se změnit způsob uvažování o stravování jako takovém. Sledoval mechanizovanou výrobu jídla, fast foody, jak jinak. Procházel supermarkety a celkem šikovně poukázal na falešnou představu o výrobcích, které si lidi kupují, na iluzi rozmanitosti, kterou se sami přikrmujeme. Kenner se zaměřil na národní potravinářský průmysl v celé šíři. Na korporace, které vykořisťují menší farmáře, na špatné zákony, jaké jim dominantní chování dovolují s přihlédnutím oka. Soustředil se na obrovské společnosti, jak to tak už v současných amerických dokumentech nevyhnutelně (a ne že by nelogicky) bývá, a hledal viníky. Nakažené maso, děti umírající na bakterie obsažené v hamburgeru, absolutní zákaznická dezorientace ohledně původu jídla a na vrcholu pyramidy mediálního zla posedávající nečinná vládní administrativa. Food, Inc. se nakonec dotýká problému mnohem obecnějšího než špatné kvality jídla a nevhodných stravovacích návyků. Naznačuje spiknutí, jednu z těch konspiračních teorií o nepřekonatelné hegemonii, pod kterou by se se svým katastrofickým kapitalismem ráda podepsala i Naomi Klein. Kenner apeluje. Vyzývá k aktivitě a pohledem podezíravého diváka zabíhá k jednoznačnému (a přehnanému) dogmatismu. Obrací se na něj, každý se přece může sám rozhodnout, vstát, přemýšlet, informovat se, bojovat. Zavánět ryzím patetismem ale Food, Inc. začne až v závěrečných titulkách obracející se na publikum, aby vzalo osud za své zdraví do svých rukou. Na tom není nic divného.
Food, Inc. by se celý vlezl do škatulky edukativního dokumentu. Kenner má neskromné ambice diváka během hodiny a půl něco naučit. Donutit jej přemýšlet. Naklonit na svou stranu, na zdravou stranu, tedy. Manipuluje s ním, možná. Explicitně si pomáhá drastickými a nehumánními záběry z obrovských jatek, zvedá žaludek, ale zůstává věrný svému zájmu. Pokládat otázku a položit ji tak, aby se ručička z pouhého opakování „jak” (jak něco udělat efektivněji a rychleji) obrátila v obyčejné „proč” (tedy proč něco vůbec chceme dělat). Kenner je mírně dojmologický, jednoznačný a sugestivní více, než by bylo zdrávo. Těžko říct, jestli je objektivní a těžko říct, jestli něco takové jde. Jestli je to nutné a jestli to dneska někdo od dokumentu, který má být reflexí současného stavu (v libovolné oblasti společnosti), očekává.
James Colquhoun, režisér dalšího dokumentu zaostřeného na potraviny a jejich vztah ke konzumujícímu člověku, přistupuje k tématu jinak. Colquhoun se ve svém snímku Food Matters soustředí spíše na substituční funkci léků a podivných umělých jídel, které dneska lidi konzumují namísto zdravější organické zeleniny, třeba. Bere si na pomoc lékaře propagujícího opakované užívání relativně přirozených vitamínů a celkem široké spektrum odborníku na výživu, ze kterého nehlasitěji promlouvá angažovaný David Wolfe. Wolfe jakožto představitel organizace World Authority on Raw Foods & Superfoods permanentně opakuje svou mantru o jakémsi „superfood“, o něčem co divákovi po desáté repetici přirozeně evokuje stejně falešné a nenaplnitelé přísliby, na jaké lákají reklamy běžného nezdravého jídla. Colquhoun si tak koncepcí dokumentu složeného výhradně z rozhovorů podkopává vlastní nohy. Food Matters se totiž někde v půli definitivně rozběhne do několika odlišných stran. Najednou se snaží uchopit a glosovat co nejvíce témat jako přehnaná spotřeba léčiv, zkorumpovanost farmaceutického průmyslu, chronické choroby, které se už nedaří léčit stejně jako snadná dostupnost reklam na tyhle škodlivé léky, kterou umožňuje internet. Skutečně, dojde až na kritiku internetu a virtuální reklamy v jeho době. Food Matters honí mnoho zajíců, ale chytit se mu nepodaří ani jeden.
Závěr dokumentu navíc triumfuje neuvěřitelnou formální směsicí dokonalé akcentace patetična všeho druhu. Snímek by se rád zabýval problematickou nezdravého způsobu stravování stejně jako enormní konzumaci léčiv, ale při podrobnějším pohledu je jasné, že se nezabývá ničím jiným než přímočarou agitkou. Ideologie, kterou nese, je sice pozitivní – jíst zdravě, starat se o sebe, neládovat se léky bezdůvodně a tak dále – ale značně jednostranná (rakovinu asi nikdo nebude léčit velkou dávnou vitaminu B a podobně). Colquhounův film vrcholí absurdní gradací citů, za kterou by se nemusel vážně stydět ani Michael Moore. Formálně i tematicky jej dohnaní k emocionální amplitudě tklivá hudba, zpomalené záběry a vůbec všechny ty atributy nevyhnutelně spojené s efektivním a jednoznačným působením na diváka.
Colquhoun nechce, aby jeho publikum skutečně přemýšlelo, jak traduje ve velkolepém finále svého snímku. Chce, aby bezvýhradně přijalo jeho názory. Jeho krátkodeché argumenty, jeho náladu a hlavně pocity. A to je stále něco, co u středoevropského diváka nemůže projít bez povšimnutí a kritiky. Tady je člověk podezíravý. Ničemu nevěří a většinou přehání, ale sem tam zůstává pro svou nesamozřejmou recepci vlastně docela rozumný. Pohotový a bystrý. Má odstup, mnohem větší než režisér. Food, Inc. není úplně jiným filmem než Food Matters. Kenner se ale mnohem lépe dokázal vypořádat s konfliktním a snadno manipulovatelným tématem, s emocemi, které nabízí. Dokumenty se ale stejně vyplatí vidět zároveň. Hned po sobě a srovnat je. Jednak dvojitá dávka „zdravé“ propagandy slibuje větší zábavu, jednak porovnání vede k (a už se opakuju) jasné opatrnosti před jednoznačnými závěry. Dobrou chuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat