Nic jako přirozená realita neexistuje. Všechno je dávno vykonstruováno médii, které si obraz soudobé společnosti a událostí upravují ve svůj prospěch, nebo zkrátka tak, jak se jim zrovna zachce. Televize ovládá své příjemce a jako injekční stříkačkou do nich vpravuje konkrétní emoce, názory nebo banální příběhy se skrytou ideologickou vrstvičkou. Nebo snad ne? Mladý režisér Vladimír Turner takto každopádně vnímá svět kolem sebe – jako fiktivní, manipulovatelný a falešný. Jeho debutový dokument O mediální realitě reflektuje píchnutí do (jak jinak) mediálního vosího hnízda. Nebo si to alespoň myslí.
Turner mapuje působení umělecko-aktivistické skupiny Ztohoven. Zachycuje její vývoj, mnohé z projektů rezonujících s aktuální světovou vlnou kritického art activism, radikálnějšího proudu konceptuálního umění nebo jednoduše veřejného umění. Prochází tak cestou, kterou už v roce 2007 vyšlapal David Kořínek z Ateliéru supermédií VŠUP, který natočil spíše popisný dokument zaostřený na jiné spektrum českých politicky aktivních umělců jako Rafani a Guma Guar nazvaný Artivisté. Turner chce ale viditelně překročit hrance pasivní a nezaujaté dokumentace sociální intervence směrem ke kritické eseji a logicky, tedy v souladu se svým záměrem, tak akcentuje nejkontroverznější projekt Ztohoven – simulovaný atomový výbuch, který skupina realizovala 17. června 2007 na platformě „nekonfliktního“ pořadu České televize Panorama. Ztohoven si za fiktivní explozi nad Krkonošemi odnesli jednak obžalobu pro šíření poplašné zprávy ze strany Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jednak o něco později cenu Národní Galerie a démonizované Skupiny ČEZ pro mladé umělce, se kterou se pojilo hezkých tři sta třicet tři tisíc korun, které si členové od (opět) démonizovaného Milana Knížáka skutečně převzali (a vzbudili tím tsunami nevole jak u umění chtivých fanoušků, tak u širší veřejnosti, což je ovšem konstatování, které do recenze ani do jakékoliv reflexe dokumentu jako takového vlastně nepatří, stejně jako by morální pozadí umělce nemělo majoritně patřit k hodnoceným kritériím jeho díla).
Vladimír Turner nemohl sáhnout vedle. Příběh umělecké skupiny, která sugestivně a invenčně napadla veřejnoprávní mediální prostor, aby poukázala na snadnost manipulace v dnešní společnosti a starou známou pravdu, že věřit se už nedá ničemu, si musel nevyhnutelně najít své publikum. Diváky, kteří přinejmenším ocení sympatickou, byť kapku naivní, snahu o mediální transparentnost. Protipól pozitivně naladěných „rozumných“ příjemců byl taky jasný – „nerozumní“ zástupci dominantní třídy, které nic nechápou a navíc podceňují své diváky. Turner se, jakožto chvilkový bývalý člen Ztohoven, nechal unést tématem celého dokumentu. Na tom by nebylo samo o sobě nic špatného. Hloupé ale je, že nechtěl točit reklamní autobiografický snímek o skupině, se kterou sympatizuje (byť chápu, že spřízněnost je přirozenou a odvěkou motivací vzniku jakéhokoliv filmu apod.), ale spíše komplexní portrét celé mediální kauzy, kterou fingovaný atomový hřib, či spíše malý hříbek, vyvolal. Informativní i případnou reflexivní hodnotu dokumentu se sice zřejmě snažil pozvednout vystoupením odborníků v dané oblasti, tendenčnost ale předvedl v brilantně zábavných, ale o to více manipulativních střihem vykonstuovaných situacích a vůbec formálním zpracováním filmu.
Turner mapuje působení umělecko-aktivistické skupiny Ztohoven. Zachycuje její vývoj, mnohé z projektů rezonujících s aktuální světovou vlnou kritického art activism, radikálnějšího proudu konceptuálního umění nebo jednoduše veřejného umění. Prochází tak cestou, kterou už v roce 2007 vyšlapal David Kořínek z Ateliéru supermédií VŠUP, který natočil spíše popisný dokument zaostřený na jiné spektrum českých politicky aktivních umělců jako Rafani a Guma Guar nazvaný Artivisté. Turner chce ale viditelně překročit hrance pasivní a nezaujaté dokumentace sociální intervence směrem ke kritické eseji a logicky, tedy v souladu se svým záměrem, tak akcentuje nejkontroverznější projekt Ztohoven – simulovaný atomový výbuch, který skupina realizovala 17. června 2007 na platformě „nekonfliktního“ pořadu České televize Panorama. Ztohoven si za fiktivní explozi nad Krkonošemi odnesli jednak obžalobu pro šíření poplašné zprávy ze strany Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jednak o něco později cenu Národní Galerie a démonizované Skupiny ČEZ pro mladé umělce, se kterou se pojilo hezkých tři sta třicet tři tisíc korun, které si členové od (opět) démonizovaného Milana Knížáka skutečně převzali (a vzbudili tím tsunami nevole jak u umění chtivých fanoušků, tak u širší veřejnosti, což je ovšem konstatování, které do recenze ani do jakékoliv reflexe dokumentu jako takového vlastně nepatří, stejně jako by morální pozadí umělce nemělo majoritně patřit k hodnoceným kritériím jeho díla).
Vladimír Turner nemohl sáhnout vedle. Příběh umělecké skupiny, která sugestivně a invenčně napadla veřejnoprávní mediální prostor, aby poukázala na snadnost manipulace v dnešní společnosti a starou známou pravdu, že věřit se už nedá ničemu, si musel nevyhnutelně najít své publikum. Diváky, kteří přinejmenším ocení sympatickou, byť kapku naivní, snahu o mediální transparentnost. Protipól pozitivně naladěných „rozumných“ příjemců byl taky jasný – „nerozumní“ zástupci dominantní třídy, které nic nechápou a navíc podceňují své diváky. Turner se, jakožto chvilkový bývalý člen Ztohoven, nechal unést tématem celého dokumentu. Na tom by nebylo samo o sobě nic špatného. Hloupé ale je, že nechtěl točit reklamní autobiografický snímek o skupině, se kterou sympatizuje (byť chápu, že spřízněnost je přirozenou a odvěkou motivací vzniku jakéhokoliv filmu apod.), ale spíše komplexní portrét celé mediální kauzy, kterou fingovaný atomový hřib, či spíše malý hříbek, vyvolal. Informativní i případnou reflexivní hodnotu dokumentu se sice zřejmě snažil pozvednout vystoupením odborníků v dané oblasti, tendenčnost ale předvedl v brilantně zábavných, ale o to více manipulativních střihem vykonstuovaných situacích a vůbec formálním zpracováním filmu.
Turner získal za film O mediální realitě v rámci cen loňského FamuFestu cenu za střih a není se čemu divit. Práce s kamerou a segmentací celkového natočeného materiálu neúprosně posouvá dokument k vytyčenému, byť zkreslenému a vykonstruovanému, myšlenkovému závěru – potvrdit uměleckou, potažmo společnou, platnost činu Ztohoven a bagatelizovat jakékoliv námitky oficiálních orgánů nebo naopak ziskuchtivých soukromníků, které zastupuje firma provozující skrytou reklamu v rámci pořadu Panorama. Trivializace kontrastních názorů se mu daří výborně. Rozhovory se členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ve kterých funkcionáři promlouvají o případné vlně strachu, jakou mohla simulace atomového výbuchu vyvolat, doprovází neuvěřitelný sled kontrastů oné (rádoby informativní) verbální složky a vizuálního zachycení – zatímco se hovoří o přivlastnění si mediálních práv cizího subjektu, snímá kamera třeba obludného porcelánového slona s cibulákovým vzorem nebo nevkusné rodinné fotografie vystavené v pracovně daného mluvčího.
Turner coby kameraman a režisér v jedné osobě devalvuje jakékoliv opoziční reakce a smutné na tom nakonec není ani to, že sklouzává k manipulaci, kterou spolu se členy Ztohoven kritizuje, ale spíše to, že by se k ničemu takovému ani snížit nemusel, protože argumenty zdravého rozumu víceméně stojí na jeho straně/na straně skupiny. O mediální realitě vyvolává neskromnou hrstku otázek týkajících se současného umění i mediální konstrukce reality, na které nakonec snad ani není třeba hledat okamžitou odpověď. Jedinou chybou zůstává očividná, ale nepřiznaná, touha po jednoznačném odlišení dobrých a špatných hrdinů, po černobílém příklonu na jednu stranu skrytém za nezávislý pohled. Chybka je to sice jediná, ale základní.
Žádné komentáře:
Okomentovat