Nebýt dnes Faceboku, film We Live in Public by nikoho tolik nefascinoval. Ne že by za to nestál. Ondi Timoner, která jako jediná režisérka v historii Sundance Film Festival získala velkou cenu poroty hned dvakrát (v roce 2004 pokořila festival hudební mozaikou Dig!), natočila výborný dokument o nejodhodlanějším internetovém podivínovi všech dob. Josh Harris viděl za roh, dokázal předvídat i experimentovat a vzdal se až ve chvíli, kdy se zhroutil psychicky i fyzicky.
Josh Harris přijel do New Yorku jako nenápadný mladík v půlce osmdesátých let. Vlastně v roce 1984, tudíž ve stejné době, kdy jiný vizionář William Gibson definoval v románu Neuromancer kyberprostor, do kterého nejen Harris za krátko spadne, aniž by se kdy chtěl nebo snad dokázal vrátit do obyčejného reálného světa. Harris nebyl bohatý, nic neměl, ale tušil. Předpovídal budoucnost. Založil si první internetovou televizi Pseudo.com a vrhnul se na projekt Quiet: We Live in Public, ambiciózního pradědečka dnešního Big Brothera. Krátce před zlomem starého a nového tisíciletí zavřel do provizorního bunkru stovku obyčejných lidí a začínajících umělců, kteří toužili po nějakém tom vlídném záběru kamery. Čtyřiadvacet hodin denně je natáčel, uděloval nesmyslné úkoly, bavil se. Neznámý internetový geek se téměř ze dne na den stal novodobým playboyem, se kterým se chtějí na počkání fotit modelky. Digitální Andy Warhol, jak Harrise nálepkovali nejen The New York Times, měl najednou všechno, ale chtěl víc.
Harris se projevil jako čistokrevný futurista – obrátil kameru sám proti sobě a své přítelkyni, se kterou se on-line vystavoval několik měsíců. Komentoval každý svůj krok, diskutoval s diváky na chatu, o tom, co si má udělat na večeři. Sám ze sebe vytvořil novomediální umělecké dílo stojící na pevných hypertextových základech. Mediální produkt odlitý z nejběžnější reality ovšem publikum zajímá jen krátkou dobu, během které se nezačne nudit. Harrisův osobní život zkrachoval, neměl co vysílat, umělecké dílo ztrácelo svoji hodnotu rychleji, než by člověk řekl
Josh Harris přijel do New Yorku jako nenápadný mladík v půlce osmdesátých let. Vlastně v roce 1984, tudíž ve stejné době, kdy jiný vizionář William Gibson definoval v románu Neuromancer kyberprostor, do kterého nejen Harris za krátko spadne, aniž by se kdy chtěl nebo snad dokázal vrátit do obyčejného reálného světa. Harris nebyl bohatý, nic neměl, ale tušil. Předpovídal budoucnost. Založil si první internetovou televizi Pseudo.com a vrhnul se na projekt Quiet: We Live in Public, ambiciózního pradědečka dnešního Big Brothera. Krátce před zlomem starého a nového tisíciletí zavřel do provizorního bunkru stovku obyčejných lidí a začínajících umělců, kteří toužili po nějakém tom vlídném záběru kamery. Čtyřiadvacet hodin denně je natáčel, uděloval nesmyslné úkoly, bavil se. Neznámý internetový geek se téměř ze dne na den stal novodobým playboyem, se kterým se chtějí na počkání fotit modelky. Digitální Andy Warhol, jak Harrise nálepkovali nejen The New York Times, měl najednou všechno, ale chtěl víc.
Harris se projevil jako čistokrevný futurista – obrátil kameru sám proti sobě a své přítelkyni, se kterou se on-line vystavoval několik měsíců. Komentoval každý svůj krok, diskutoval s diváky na chatu, o tom, co si má udělat na večeři. Sám ze sebe vytvořil novomediální umělecké dílo stojící na pevných hypertextových základech. Mediální produkt odlitý z nejběžnější reality ovšem publikum zajímá jen krátkou dobu, během které se nezačne nudit. Harrisův osobní život zkrachoval, neměl co vysílat, umělecké dílo ztrácelo svoji hodnotu rychleji, než by člověk řekl
off-line. Josh Harris nakonec propadl osobním démonům, přišel o veškerý lehce nabytý majetek a před svými věřiteli utekl do Afriky. Divoce, improvizovaně, unáhleně i nadšeně, stejně jako cokoliv jiného prováděl roky předtím. Předpokládám, že mu touhle dobou v hlavně kolují další zdánlivě utopické nápady. Sociální sítě ještě rozhodně neřekly poslední slovo, ačkoliv The New York Times začínají pomalu ale jistě malovat Facebooku čerta na zeď. Harris se za nějaký čas pravděpodobně znova vynoří na virtuální povrch a zkusí zase jednou prodat sám sebe nebo lépe řečeno svou individuální konstrukci sociální reality. Vyprávění už dávno neslouží jen k vytváření vlastní identity – cesta zákrutami Webu 2.0 je totiž dost možná cestou od Davida Novitze k Naomi Klein, jen tou značkou se stává sám jedinec.
Nakonec asi jediné, co Timoner v roli režisérky a scenáristky po celou dobu dělala, bylo sledování bizarní, ale velkoryse kreativní, osobnosti zároveň. Mohlo by se to zdát málo, ale opak je pravdou. Timoner nemusela nic dopovídat, protože dovysvětlování nebylo nutné. Nemusela ani příliš vstupovat do děje, reflektovat nebo komentovat, jelikož snímání samotných nápadů a následných realizací projektů, stejně jako krkolomného životního příběhu Joshe Harrise na jeden film bohatě stačí. Portrétu internetového pionýra ustoupila i neutrální vizuální stránka filmu. Nic z toho zkrátka nebylo potřeba. Vrátím se ale na začátek. Facebook dnes používá tři sta miliónů uživatelů na celém světě, tudíž má We Live in Public jednoduchým výpočtem vcelku slušnou šanci získat si nějakého toho fanouška. Skoro každý jej dokáže autenticky pochopit, vcítit se do něj a nahlížet na něj dnešní perspektivou, která vyznívá pro technologického a mediálního trendsettera Harrise jednoznačně pozitivně.
Nakonec asi jediné, co Timoner v roli režisérky a scenáristky po celou dobu dělala, bylo sledování bizarní, ale velkoryse kreativní, osobnosti zároveň. Mohlo by se to zdát málo, ale opak je pravdou. Timoner nemusela nic dopovídat, protože dovysvětlování nebylo nutné. Nemusela ani příliš vstupovat do děje, reflektovat nebo komentovat, jelikož snímání samotných nápadů a následných realizací projektů, stejně jako krkolomného životního příběhu Joshe Harrise na jeden film bohatě stačí. Portrétu internetového pionýra ustoupila i neutrální vizuální stránka filmu. Nic z toho zkrátka nebylo potřeba. Vrátím se ale na začátek. Facebook dnes používá tři sta miliónů uživatelů na celém světě, tudíž má We Live in Public jednoduchým výpočtem vcelku slušnou šanci získat si nějakého toho fanouška. Skoro každý jej dokáže autenticky pochopit, vcítit se do něj a nahlížet na něj dnešní perspektivou, která vyznívá pro technologického a mediálního trendsettera Harrise jednoznačně pozitivně.
We Live in Public zachycuje předchůdce fenoménu sociálních sítí, které se vetřely do nejvšednějšího života značné části (přinejmenším euroatlantické) populace téhle planety, takže může snad jen a) nadchnout, protože se s jeho tématy diváci ztotožní, b) nadchnout, protože si publikum uvědomí, že není takovým internetovým freakem jako ostatní v dokumentu, c) nadchnout, protože si publikum tiše přizná, že je možná dávno taky závislé na falešné realitě, d) nadchnout autentičností a stylovou čistotou s jakou popisuje relativně zapomenutou a neznámou část internetové historie, e) nadchnout, chytnout a nepustit až do chvíle, než David Fincher příští rok natočí na základě scénáře Aarona Sorkina film o Marku Zuckerbergovi, nejlepšímu novému Joshi Harrisovi současnosti.
Nebýt dnes Facebooku, film We Live in Public by nebyl o nic méně dobře natočeným, zábavným a ultra-současným dokumentem. Ondi Timoner dokázala sugestivně a pod krkem chytit ducha doby, kdy reality shows ještě nebyly nedílnou součástí televizního programu a přátelé si neposílali dobrou karmu nebo virtuálního panáka a nedělali testy, kdy se vdají, rozvedou a zemřou. We Live in Public tak může snad jen – nadchnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat