Bret Easton Ellis míval na rozdíl od svých následovníků Chucka Palahniuka a Cormaca McCarthyho na filmové adaptace štěstí. Kultovní Americké psycho i Pravidla vášně slušně zachovávaly cynického tvůrčího génia jednoho z nejoblíbenějších amerických spisovatelů konce tisíciletí. Všechno ale jednou musí skončit. The Informers, nový film režiséra Gregora Jordana natočený podle Ellisova povídkového souboru situovaného do osmdesátých let, patří podle Rolling Stone k nejhorším filmům letošního (nebo kteréhokoliv jiného) roku. Jenže proč?
Graham není šťastný. Je sice bohatý, má krásnou holku, ale zkrátka není šťastný. Christie, jeho přítelkyně, spí s kamarádem Martinem, se kterým, když na to přijde, spí i Graham a dokonce Grahamova matka. Ta se sice snaží zachránit manželství, ale marně, protože její polovička pro změnu spí s mladší televizní reportérkou. Ani ta není šťastná, naopak ji stíhá nervový záchvat za záchvatem, každou chvíli vypadá, že se zhroutí, ale vždy to nakonec ustojí. Šťastný není ani Grahamův kamarád Tim, který musí (jaká to tragédie) jet se svým otcem na Havaj, nebo vyžilá násilnická popová hvězda Bryan Metro, který hraje (aby zůstalo ve filmu vysvětleno alespoň něco) ve skupině The Informers, na jejíž koncert se snad chystají i ostatní postavy. Šťastný není ani recepční pracující v rezidenčním komplexu bytů, kde bydlí vyvolenější a bohatší z našich hrdinů a šťastný není zjevně proto, že unáší malé děti na ulici, aby je mohl prodávat dále. Rozhodně šťastná ale není Christie, která má (překvapivě!) AIDS, jenž od ní během hodinky a půl snímku chytilo zjevně půl Los Angeles.
Reprodukování děje obvykle nemá smysl. The Informers ale zásadně vystihuje. Zpočátku se divák snaží zapamatovat jména a vztahy všech postav, snaha je to ovšem marná. Ellis psal Informátory jako cyklus povídek, které spojoval pocit nicoty, životní nenaplněnosti z paradoxního stavu, kdy lidé sice mají všechno, ale nějak to nestačí. Ovšem volně propojené příběhy několika mladých lidí bez větších souvislosti a hlavně bodu, ve kterém by se libovolným stylem protnuly, působí jinak na papíře a jinak ve filmu. Divák tiše doufá, čeká na vyhrocený moment a lá Babel, a lá Samotáři a lá stovky dalších filmů snímajících milostné x-uhelníky. Nic takového ale nenastane. Moment zklamaného očekávání, dalo by se říct. Bohužel to ale vypadá, že k němu došlo neúmyslně, jednoduše z neschopnosti tvůrců filmu napsat smysluplnou pointu.
„Potřeboval bych někoho, kdy by mi řekl, co je dobré a co zlé,“ pronese Graham a říká tím více, než by se na první pohled mohlo zdát. Mladí boháči z The Informes zkrátka neví, co mají dělat, nedokáži rozlišovat a tak konají hloupost za hloupostí. Není to snad ani jejich vina, že berou drogy, že se utápějí v alkoholu, že spí každý s každým. Jsou osmdesátá léta a nikdo nic neřeší, ačkoliv by rád – tak nějak by znělo poselství filmu, kdy jej režisér dokázal souvisle pojmenovat. Roztříštěnou mozaiku depresivních útržků ze života zhýralců nezachrání ani hvězdné obsazení (Billy Bob Thorton, Kim Bassinger, Mickey Rourke, Winona Ryder). Správně, předchozí konstatování je zářivé klišé, jenže jinak tomu není ani s filmem.
Graham není šťastný. Je sice bohatý, má krásnou holku, ale zkrátka není šťastný. Christie, jeho přítelkyně, spí s kamarádem Martinem, se kterým, když na to přijde, spí i Graham a dokonce Grahamova matka. Ta se sice snaží zachránit manželství, ale marně, protože její polovička pro změnu spí s mladší televizní reportérkou. Ani ta není šťastná, naopak ji stíhá nervový záchvat za záchvatem, každou chvíli vypadá, že se zhroutí, ale vždy to nakonec ustojí. Šťastný není ani Grahamův kamarád Tim, který musí (jaká to tragédie) jet se svým otcem na Havaj, nebo vyžilá násilnická popová hvězda Bryan Metro, který hraje (aby zůstalo ve filmu vysvětleno alespoň něco) ve skupině The Informers, na jejíž koncert se snad chystají i ostatní postavy. Šťastný není ani recepční pracující v rezidenčním komplexu bytů, kde bydlí vyvolenější a bohatší z našich hrdinů a šťastný není zjevně proto, že unáší malé děti na ulici, aby je mohl prodávat dále. Rozhodně šťastná ale není Christie, která má (překvapivě!) AIDS, jenž od ní během hodinky a půl snímku chytilo zjevně půl Los Angeles.
Reprodukování děje obvykle nemá smysl. The Informers ale zásadně vystihuje. Zpočátku se divák snaží zapamatovat jména a vztahy všech postav, snaha je to ovšem marná. Ellis psal Informátory jako cyklus povídek, které spojoval pocit nicoty, životní nenaplněnosti z paradoxního stavu, kdy lidé sice mají všechno, ale nějak to nestačí. Ovšem volně propojené příběhy několika mladých lidí bez větších souvislosti a hlavně bodu, ve kterém by se libovolným stylem protnuly, působí jinak na papíře a jinak ve filmu. Divák tiše doufá, čeká na vyhrocený moment a lá Babel, a lá Samotáři a lá stovky dalších filmů snímajících milostné x-uhelníky. Nic takového ale nenastane. Moment zklamaného očekávání, dalo by se říct. Bohužel to ale vypadá, že k němu došlo neúmyslně, jednoduše z neschopnosti tvůrců filmu napsat smysluplnou pointu.
„Potřeboval bych někoho, kdy by mi řekl, co je dobré a co zlé,“ pronese Graham a říká tím více, než by se na první pohled mohlo zdát. Mladí boháči z The Informes zkrátka neví, co mají dělat, nedokáži rozlišovat a tak konají hloupost za hloupostí. Není to snad ani jejich vina, že berou drogy, že se utápějí v alkoholu, že spí každý s každým. Jsou osmdesátá léta a nikdo nic neřeší, ačkoliv by rád – tak nějak by znělo poselství filmu, kdy jej režisér dokázal souvisle pojmenovat. Roztříštěnou mozaiku depresivních útržků ze života zhýralců nezachrání ani hvězdné obsazení (Billy Bob Thorton, Kim Bassinger, Mickey Rourke, Winona Ryder). Správně, předchozí konstatování je zářivé klišé, jenže jinak tomu není ani s filmem.
Pokud bylo ovšem záměrem přenést na diváka pouze samoúčelný tíživý pocit z neuspokojivých životů party lidí, kteří nikdy nic nezmění, protože nevědí jak a tím pádem snímek a priori ani nesmí směřovat k nějakému významovému zakončení, natož pak vyvrcholení, hraničí The Informers s genialitou. Doufat v to by ale bylo spíše zbytečné. Podobně jako celý film, u kterého se nakonec od srdce zasmějete. Když se totiž z ničeho nic rozjedou titulky, konec vás zaskočí, zmate a postaví před hotovou věc. Marně se budete rozhlížet kolem sebe. Jenže? Jenže, co když je to skutečně záměrné? Na druhou stranu, proč by někdo točil s takovou intencí relativně mainstreamový film? Spousta otázek, žádné odpovědi. Stále nemám nikoho, kdo by mi řekl, co je dobré a co zlé, a tak pravda bude zaseknutá zřejmě někde na půl cesty. To ale na dobrý nebo alespoň zapamatovatelný film nestačí.
Co se týče filmových adaptací výše zmíněných autorů tak se mi narozdíl od autorky líbil Choke, asi proto že jsem nečetl předlohu. Četl jsem však The Road a mám takové tušení, že tady to (zase) nedopadne...
OdpovědětVymazat