Jennifer´s Body je film, ve kterém je všechno. Všechno, co definuje současný svět, a ještě něco navíc. Nový film oscarové scenáristky hořkosladkého Juna Diablo Cody totiž recykluje postupy, témata a opakující se klišé každého druhého soudobého seriálu ze střední školy nebo filmu. Jakéhokoliv. Žánrového béčka, thrilleru, hororu, masové komedie, středoškolské limonády nebo maloměstského dramatu. Jennifer´s Body prostě může být banální středoškolský pseudo sexy-horror, po kterém se člověku zatočí hlava i žaludek, stejně jako solidní intertextuální otevřené dílo, jaké bude parta intelektuálů (těch aspirujících na vizionáře, co místo Bergmana už dávno stejně analyzujou Star Trek a Ordinaci v růžové zahradě) ještě pár měsíců po shlédnutí často a ráda rozebírat. Jennifer´s Body má tenhle potenciál. Zábavnou ambivalenci nadchnout i odpudit během prvních pár minut.
Režisérka Karyn Kusama spolu s Diablo Cody nakonec sáhly po základním postupu celé postmoderny, po dominantním a okoukaném narativních schématu, o jaké divák zakopnul už tisíckrát. Jennifer´s Body je zkrátka žánrový pastiš se vším všudy. Na začátku vsadí na nekonfliktní středoškolský sladkobolný příběh o dvou rozdílných a nerozlučných kamarádkách Needy (model té ošklivější, chytřejší a časem „přemožitelky“) a Jennifer (přirozeně model té hezčí, dravější a později „zabijáka“). Holky jdou na koncert, během nějž tragicky a nevysvětlitelně vyhoří bar, ve kterém se odehrával a Jennifer kamsi odjede ve zlovolně vypadající dodávce vystupující kapely. Po tomhle momentu už nikdy nic nebude jako dřív a aby to bylo divákovi vážně jasné, film se k němu ještě několikrát implicitně obrátí čelem. Jennifer se ze dne na den promění z maloměstské roztleskávačky v krvežíznivou upírku, která zabíjí ostatní středoškoláky na potkání. Příběh samotný ale není pro Jennifer´s Body to nejdůležitější. Kromě zábavné subverzivity, kdy film přeskakuje od obyčejné středoškolské vyvražďovačky ke krotkému upírskému hororu nebo společenské satiře, zůstává zdaleka nejjasnější plus snímků jeho cyničnost, nadhled a sebereflexivita. Diablo Cody sice občas sklouzne k stereotypům jiných pubertálních komedií, většinou se jí ale daří napsat dialogy čerstvé a dynamické tak akorát. S přidanou ironickou hodnotou.
Jennifer´s Body je klubko spletené ze štědrého množství popkulturních odkazů. Banálních, klasických, obvyklých, ale upřímně současných a nakonec překvapivě výstižných, alespoň co se adekvátnosti vůči tématu filmu týče. Jediná hospoda v městečku vyhoří v den, kdy v ní vystupuje skupina Low Shoulder. Parta emo-freaků v čele s Adamem Brodym touží po úspěchu v showbusinessu, nějak se jim ale nedaří prorazit a tak sáhnou po kapce okultismu – rozhodnou se obětovat živou bytost, tedy Jennifer. Jestli se jim to nakonec, vzhledem k její následné upírské transformaci, povede nebo ne je věcí interpretace, funkční je spíše do krajnosti dovedená metafora neúspěšné kapely, jejíž jediný chabý hit se začne po místní tragédii masírovat veškerá rádia. Cody se povedlo do scénáře protlačit příjemné množství odkazů pilně dokumentujících ducha doby. Nejsou neočekávané a nejsou zde zmíněny poprvé, film ale uzemňují a nad rámec sci-fi thrilleru a pubertálního hororu mu dávají rozměr mírné sociální satiry (středoškolačky tak třeba opakovaně a otevřeně definují pravdivost nějaké události podle toho, jak se o ní píše na Wikipedii).
Konečný komediální a hlavně důmyslně komplexní efekt Jennifer´s Body umocňuje i hudební složka. Soundtrack staví na principu stejné intertextové koláži jako celý film – kdo narážky a přímé citace rozkóduje, pobaví se jednoduše více. Dramatické chvilky, kdy se schyluje k nějaké té vraždě, tak pročísne singl White Lies Death a záběry na Megan Fox alias Jennifer odhodlanou k pomstě doprovází Kiss With a Fist od Florence and the Machine. Karyn Kusama ani Diablo Cody možná nejsou filmové revolucionářky, Jennifer´s Body ale překvapí a potěší. Částečně mimoděk, díky skutečnosti, že od něj divák zas až tolik nečeká, částečně díky invenčnosti a svěžesti s jakou dokáže kombinovat všemožné žánry, glosovat je a rehabilitovat v jejich životaschopné hybridnosti. Jennifer´s Body kombinuje, přehání, míchá jedno s druhým, ale z vody nevaří. Ani na chvilku se totiž nevzdaluje svým cílům – ironicky pobavit, nenudit, možná trošku provokovat. Revidovat klišé v něco nového, nakažlivě zábavného, zdánlivě nesložitého, ale zároveň interpretačně plodného. Jennifer´s Body prostě z ničeho vykřesal něco, a to něco s celkem velkým n.
Žádné komentáře:
Okomentovat