Mamut je zbytečný film. Dokonale zbytečný. Mamut totiž od začátku do konce podráží nohy sám sobě. Chce toho říct spoustu, ale jen suše konstatuje. Ředí a fascinovaně umanutě rozmělňuje už několikrát napsané, zfilmované, vyřčené. Opakuje a opisuje triviálnosti z každodenní reality neoliberalistické a postkapitalistické společnosti. Naomi Klein by se mu vysmála, Ulrich Beck by se radoval a divák zapláče. Dojetím to ale nebude. Lukas Moodysson přitom patří k nejschopnějším režisérům přelomu století. Fucking Åmål přiměl vytáhnout kapesníčky a štědře tleskající dlaně nejednoho diváka a novější Lilya 4ever dojala krutostí podpořenou paradokumentární autenticitou každého druhého. Mamut se k ničemu takovému ani nepřiblíží. Moodyssonův nový film abstrahuje všechno, co si člověk jen umí představit pod magickým a klišovitým souslovím duch (dnešní) doby. Mladý extrémně úspěšný vývojář počítačových her a současně spolumajitel zázračně úspěšné počítačové firmy a otec rodiny v jedné osobě jednoho dne musí jet podepsat obchodní smlouvu na druhý a chudší konec světa, konkrétně do Thajska. Odletem do Asie se v něm hne svědomí, začíná přemýšlet, nic není jako dřív. Uvědomuje si kontrast bohatého západu a chudého východu, dochází mu sílá vlastní úspěšnosti a sociálního postavení, moc, kterou má nad ostatními a kterou stejně nijak neumí využít. Jeho manželka se mezitím trápí v Americe – jakožto špičkový chirurg nemá dost času na výchovu vlastního dítěte, která tak má časem celkem přirozeněji raději najatou filipínskou chůvu než vlastní rodiče.
Nic víc, jen tohle a sem tam nějaká nevěra nebo srdceryvný paralelní příběh z rozvojové země k dokreslení destruktivní atmosféry. Nic víc zkrátka Mamut nenabízí a vlastně to není málo. Zásadní problém tak je jediný – Moodysson totiž jen variuje a obtahuje kontury současnosti. Neinterpretuje, nereflektuje, jen převádí na filmové plátno. Říká to, co už všichni dávno vědí, ale bohužel to říká tak, jako kdyby objevoval zázraky. Vzlyká nad konzumní společností, nad komercionalizací a všeobecným odcizením. Moodysson ale realitu nijak neodkouzluje. Jen brouzdá po povrchu a jeho naříkání o katastrofickém kapitalismu tak má v roce 2009 (případně na začátku roku 2010, kdy bude film uveden v evropských kinech) asi takovou výpovědní hodnotu jako každoroční prosincové televizní zprávy o tom, že „silničáře letos zaskočila zima“ nebo že cukr je holt nezdravý. Moodysson totiž nezdůvodňuje, ani se o to nijak nepokouší. Nekomentuje, nedovypráví, nenabízí řešení ani spektrum příčin. Pracuje mechanicky, jako poctivý dělník se smyslem pro řemeslnou zručnost ale nulovou schopností a úsilím přemýšlet. Aniž by si to přiznal, zůstává rezignovaný stejně jako jeho postavy.
Mamut si svůj destilátový charakter vlastně udržuje i na formální rovině, až se to člověku nechce věřit. Šlape prověřenou cestou mozaikovité skládačky ve stylu Babelu namíchané s melancholickým Ztraceno v překladu, libovolným sentimentálním americkým seriálem o osamělých a ztracených existencích a konečně videoklipem Ladytron (přičemž třeba singl Destroy Everything You Touch se ve filmu mihne častěji než Kriminálka Miami na Nově). Lukas Moodysson svým jedenáctým filmem popírá jakoukoliv vlastní dřívější invenci a více než co jiného tenhle snímek evokuje právě vizuální doprovod kapely Ladytron. Poetiku nakonec mají podobnou – stejně jako Ladytron nebo Client, kteří na soundtracku taky nechybí, vyznívá Mamut chladně, odtažitě a schematicky. Narozdíl od electroclashových veteránů k tomu ale sklouzává neúmyslně, nepozorně a nahodile. Mamut je tak zkrátka zbytečný, rozbředlý, zvětralý a stereotypně recyklovaný. Stejný význam může mít pro diváka pět minut zpravodajství televize Prima, dejme tomu. Mamut ovšem přesahuje dvě hodiny. Dvě hodiny, říkám znova. A dál už by tahle recenze byla zbytečná.
Žádné komentáře:
Okomentovat