Last but not least

Končíme. Zbytek třeba někdy někde jinde . Asi tak.

Nejdelší videoklip všech dob

Mamut je zbytečný film. Dokonale zbytečný. Mamut totiž od začátku do konce podráží nohy sám sobě. Chce toho říct spoustu, ale jen suše konstatuje. Ředí a fascinovaně umanutě rozmělňuje už několikrát napsané, zfilmované, vyřčené. Opakuje a opisuje triviálnosti z každodenní reality neoliberalistické a postkapitalistické společnosti. Naomi Klein by se mu vysmála, Ulrich Beck by se radoval a divák zapláče. Dojetím to ale nebude.

Lukas Moodysson přitom patří k nejschopnějším režisérům přelomu století. Fucking Åmål přiměl vytáhnout kapesníčky a štědře tleskající dlaně nejednoho diváka a novější Lilya 4ever dojala krutostí podpořenou paradokumentární autenticitou každého druhého. Mamut se k ničemu takovému ani nepřiblíží. Moodyssonův nový film abstrahuje všechno, co si člověk jen umí představit pod magickým a klišovitým souslovím duch (dnešní) doby. Mladý extrémně úspěšný vývojář počítačových her a současně spolumajitel zázračně úspěšné počítačové firmy a otec rodiny v jedné osobě jednoho dne musí jet podepsat obchodní smlouvu na druhý a chudší konec světa, konkrétně do Thajska. Odletem do Asie se v něm hne svědomí, začíná přemýšlet, nic není jako dřív. Uvědomuje si kontrast bohatého západu a chudého východu, dochází mu sílá vlastní úspěšnosti a sociálního postavení, moc, kterou má nad ostatními a kterou stejně nijak neumí využít. Jeho manželka se mezitím trápí v Americe – jakožto špičkový chirurg nemá dost času na výchovu vlastního dítěte, která tak má časem celkem přirozeněji raději najatou filipínskou chůvu než vlastní rodiče.

Nic víc, jen tohle a sem tam nějaká nevěra nebo srdceryvný paralelní příběh z rozvojové země k dokreslení destruktivní atmosféry. Nic víc zkrátka Mamut nenabízí a vlastně to není málo. Zásadní problém tak je jediný – Moodysson totiž jen variuje a obtahuje kontury současnosti. Neinterpretuje, nereflektuje, jen převádí na filmové plátno. Říká to, co už všichni dávno vědí, ale bohužel to říká tak, jako kdyby objevoval zázraky. Vzlyká nad konzumní společností, nad komercionalizací a všeobecným odcizením. Moodysson ale realitu nijak neodkouzluje. Jen brouzdá po povrchu a jeho naříkání o katastrofickém kapitalismu tak má v roce 2009 (případně na začátku roku 2010, kdy bude film uveden v evropských kinech) asi takovou výpovědní hodnotu jako každoroční prosincové televizní zprávy o tom, že „silničáře letos zaskočila zima“ nebo že cukr je holt nezdravý. Moodysson totiž nezdůvodňuje, ani se o to nijak nepokouší. Nekomentuje, nedovypráví, nenabízí řešení ani spektrum příčin. Pracuje mechanicky, jako poctivý dělník se smyslem pro řemeslnou zručnost ale nulovou schopností a úsilím přemýšlet. Aniž by si to přiznal, zůstává rezignovaný stejně jako jeho postavy.

Mamut si svůj destilátový charakter vlastně udržuje i na formální rovině, až se to člověku nechce věřit. Šlape prověřenou cestou mozaikovité skládačky ve stylu Babelu namíchané s melancholickým Ztraceno v překladu, libovolným sentimentálním americkým seriálem o osamělých a ztracených existencích a konečně videoklipem Ladytron (přičemž třeba singl Destroy Everything You Touch se ve filmu mihne častěji než Kriminálka Miami na Nově). Lukas Moodysson svým jedenáctým filmem popírá jakoukoliv vlastní dřívější invenci a více než co jiného tenhle snímek evokuje právě vizuální doprovod kapely Ladytron. Poetiku nakonec mají podobnou – stejně jako Ladytron nebo Client, kteří na soundtracku taky nechybí, vyznívá Mamut chladně, odtažitě a schematicky. Narozdíl od electroclashových veteránů k tomu ale sklouzává neúmyslně, nepozorně a nahodile. Mamut je tak zkrátka zbytečný, rozbředlý, zvětralý a stereotypně recyklovaný. Stejný význam může mít pro diváka pět minut zpravodajství televize Prima, dejme tomu. Mamut ovšem přesahuje dvě hodiny. Dvě hodiny, říkám znova. A dál už by tahle recenze byla zbytečná.

Co tě nezabije, to tě pokouše

Jennifer´s Body je film, ve kterém je všechno. Všechno, co definuje současný svět, a ještě něco navíc. Nový film oscarové scenáristky hořkosladkého Juna Diablo Cody totiž recykluje postupy, témata a opakující se klišé každého druhého soudobého seriálu ze střední školy nebo filmu. Jakéhokoliv. Žánrového béčka, thrilleru, hororu, masové komedie, středoškolské limonády nebo maloměstského dramatu. Jennifer´s Body prostě může být banální středoškolský pseudo sexy-horror, po kterém se člověku zatočí hlava i žaludek, stejně jako solidní intertextuální otevřené dílo, jaké bude parta intelektuálů (těch aspirujících na vizionáře, co místo Bergmana už dávno stejně analyzujou Star Trek a Ordinaci v růžové zahradě) ještě pár měsíců po shlédnutí často a ráda rozebírat. Jennifer´s Body má tenhle potenciál. Zábavnou ambivalenci nadchnout i odpudit během prvních pár minut.

Režisérka Karyn Kusama spolu s Diablo Cody nakonec sáhly po základním postupu celé postmoderny, po dominantním a okoukaném narativních schématu, o jaké divák zakopnul už tisíckrát. Jennifer´s Body je zkrátka žánrový pastiš se vším všudy. Na začátku vsadí na nekonfliktní středoškolský sladkobolný příběh o dvou rozdílných a nerozlučných kamarádkách Needy (model té ošklivější, chytřejší a časem „přemožitelky“) a Jennifer (přirozeně model té hezčí, dravější a později „zabijáka“). Holky jdou na koncert, během nějž tragicky a nevysvětlitelně vyhoří bar, ve kterém se odehrával a Jennifer kamsi odjede ve zlovolně vypadající dodávce vystupující kapely. Po tomhle momentu už nikdy nic nebude jako dřív a aby to bylo divákovi vážně jasné, film se k němu ještě několikrát implicitně obrátí čelem. Jennifer se ze dne na den promění z maloměstské roztleskávačky v krvežíznivou upírku, která zabíjí ostatní středoškoláky na potkání. Příběh samotný ale není pro Jennifer´s Body to nejdůležitější. Kromě zábavné subverzivity, kdy film přeskakuje od obyčejné středoškolské vyvražďovačky ke krotkému upírskému hororu nebo společenské satiře, zůstává zdaleka nejjasnější plus snímků jeho cyničnost, nadhled a sebereflexivita. Diablo Cody sice občas sklouzne k stereotypům jiných pubertálních komedií, většinou se jí ale daří napsat dialogy čerstvé a dynamické tak akorát. S přidanou ironickou hodnotou.

Jennifer´s Body je klubko spletené ze štědrého množství popkulturních odkazů. Banálních, klasických, obvyklých, ale upřímně současných a nakonec překvapivě výstižných, alespoň co se adekvátnosti vůči tématu filmu týče. Jediná hospoda v městečku vyhoří v den, kdy v ní vystupuje skupina Low Shoulder. Parta emo-freaků v čele s Adamem Brodym touží po úspěchu v showbusinessu, nějak se jim ale nedaří prorazit a tak sáhnou po kapce okultismu – rozhodnou se obětovat živou bytost, tedy Jennifer. Jestli se jim to nakonec, vzhledem k její následné upírské transformaci, povede nebo ne je věcí interpretace, funkční je spíše do krajnosti dovedená metafora neúspěšné kapely, jejíž jediný chabý hit se začne po místní tragédii masírovat veškerá rádia. Cody se povedlo do scénáře protlačit příjemné množství odkazů pilně dokumentujících ducha doby. Nejsou neočekávané a nejsou zde zmíněny poprvé, film ale uzemňují a nad rámec sci-fi thrilleru a pubertálního hororu mu dávají rozměr mírné sociální satiry (středoškolačky tak třeba opakovaně a otevřeně definují pravdivost nějaké události podle toho, jak se o ní píše na Wikipedii).

Konečný komediální a hlavně důmyslně komplexní efekt Jennifer´s Body umocňuje i hudební složka. Soundtrack staví na principu stejné intertextové koláži jako celý film – kdo narážky a přímé citace rozkóduje, pobaví se jednoduše více. Dramatické chvilky, kdy se schyluje k nějaké té vraždě, tak pročísne singl White Lies Death a záběry na Megan Fox alias Jennifer odhodlanou k pomstě doprovází Kiss With a Fist od Florence and the Machine. Karyn Kusama ani Diablo Cody možná nejsou filmové revolucionářky, Jennifer´s Body ale překvapí a potěší. Částečně mimoděk, díky skutečnosti, že od něj divák zas až tolik nečeká, částečně díky invenčnosti a svěžesti s jakou dokáže kombinovat všemožné žánry, glosovat je a rehabilitovat v jejich životaschopné hybridnosti. Jennifer´s Body kombinuje, přehání, míchá jedno s druhým, ale z vody nevaří. Ani na chvilku se totiž nevzdaluje svým cílům – ironicky pobavit, nenudit, možná trošku provokovat. Revidovat klišé v něco nového, nakažlivě zábavného, zdánlivě nesložitého, ale zároveň interpretačně plodného. Jennifer´s Body prostě z ničeho vykřesal něco, a to něco s celkem velkým n.

Jste to, co hltáte

Jídlo jako jídlo. Slogan, který dávno neplatí. Všímají si toho odborníci na zdravou výživu, doktoři, nakupující. Konzumenti vědí, co jim škodí, jen se to bojí přiznat. Američtí konzumenti tenhle strach ze zodpovědnosti pak dohání k extrému, který zaplavuje dokumenty posledních pět let důmyslněji než virální reklama. Dokumenty Food Matters a Food, Inc. tak jdou vyšlapanou cestou filmů jako Fast Food Nation, svým způsobem i Super Size Me a desítek dalších. Originalita a invence se může projevit jen v samotné formě a závěrech, ke kterým tvůrci dochází. A to právě může být kámen úrazu.

Food, Inc. natočil Robert Kenner a zájem, s kterým k filmu přistoupil, není těžké rozkódovat. Pokusil se změnit způsob uvažování o stravování jako takovém. Sledoval mechanizovanou výrobu jídla, fast foody, jak jinak. Procházel supermarkety a celkem šikovně poukázal na falešnou představu o výrobcích, které si lidi kupují, na iluzi rozmanitosti, kterou se sami přikrmujeme. Kenner se zaměřil na národní potravinářský průmysl v celé šíři. Na korporace, které vykořisťují menší farmáře, na špatné zákony, jaké jim dominantní chování dovolují s přihlédnutím oka. Soustředil se na obrovské společnosti, jak to tak už v současných amerických dokumentech nevyhnutelně (a ne že by nelogicky) bývá, a hledal viníky. Nakažené maso, děti umírající na bakterie obsažené v hamburgeru, absolutní zákaznická dezorientace ohledně původu jídla a na vrcholu pyramidy mediálního zla posedávající nečinná vládní administrativa. Food, Inc. se nakonec dotýká problému mnohem obecnějšího než špatné kvality jídla a nevhodných stravovacích návyků. Naznačuje spiknutí, jednu z těch konspiračních teorií o nepřekonatelné hegemonii, pod kterou by se se svým katastrofickým kapitalismem ráda podepsala i Naomi Klein. Kenner apeluje. Vyzývá k aktivitě a pohledem podezíravého diváka zabíhá k jednoznačnému (a přehnanému) dogmatismu. Obrací se na něj, každý se přece může sám rozhodnout, vstát, přemýšlet, informovat se, bojovat. Zavánět ryzím patetismem ale Food, Inc. začne až v závěrečných titulkách obracející se na publikum, aby vzalo osud za své zdraví do svých rukou. Na tom není nic divného.

Food, Inc. by se celý vlezl do škatulky edukativního dokumentu. Kenner má neskromné ambice diváka během hodiny a půl něco naučit. Donutit jej přemýšlet. Naklonit na svou stranu, na zdravou stranu, tedy. Manipuluje s ním, možná. Explicitně si pomáhá drastickými a nehumánními záběry z obrovských jatek, zvedá žaludek, ale zůstává věrný svému zájmu. Pokládat otázku a položit ji tak, aby se ručička z pouhého opakování „jak” (jak něco udělat efektivněji a rychleji) obrátila v obyčejné „proč” (tedy proč něco vůbec chceme dělat). Kenner je mírně dojmologický, jednoznačný a sugestivní více, než by bylo zdrávo. Těžko říct, jestli je objektivní a těžko říct, jestli něco takové jde. Jestli je to nutné a jestli to dneska někdo od dokumentu, který má být reflexí současného stavu (v libovolné oblasti společnosti), očekává.

James Colquhoun, režisér dalšího dokumentu zaostřeného na potraviny a jejich vztah ke konzumujícímu člověku, přistupuje k tématu jinak. Colquhoun se ve svém snímku Food Matters soustředí spíše na substituční funkci léků a podivných umělých jídel, které dneska lidi konzumují namísto zdravější organické zeleniny, třeba. Bere si na pomoc lékaře propagujícího opakované užívání relativně přirozených vitamínů a celkem široké spektrum odborníku na výživu, ze kterého nehlasitěji promlouvá angažovaný David Wolfe. Wolfe jakožto představitel organizace World Authority on Raw Foods & Superfoods permanentně opakuje svou mantru o jakémsi „superfood“, o něčem co divákovi po desáté repetici přirozeně evokuje stejně falešné a nenaplnitelé přísliby, na jaké lákají reklamy běžného nezdravého jídla. Colquhoun si tak koncepcí dokumentu složeného výhradně z rozhovorů podkopává vlastní nohy. Food Matters se totiž někde v půli definitivně rozběhne do několika odlišných stran. Najednou se snaží uchopit a glosovat co nejvíce témat jako přehnaná spotřeba léčiv, zkorumpovanost farmaceutického průmyslu, chronické choroby, které se už nedaří léčit stejně jako snadná dostupnost reklam na tyhle škodlivé léky, kterou umožňuje internet. Skutečně, dojde až na kritiku internetu a virtuální reklamy v jeho době. Food Matters honí mnoho zajíců, ale chytit se mu nepodaří ani jeden.

Závěr dokumentu navíc triumfuje neuvěřitelnou formální směsicí dokonalé akcentace patetična všeho druhu. Snímek by se rád zabýval problematickou nezdravého způsobu stravování stejně jako enormní konzumaci léčiv, ale při podrobnějším pohledu je jasné, že se nezabývá ničím jiným než přímočarou agitkou. Ideologie, kterou nese, je sice pozitivní – jíst zdravě, starat se o sebe, neládovat se léky bezdůvodně a tak dále – ale značně jednostranná (rakovinu asi nikdo nebude léčit velkou dávnou vitaminu B a podobně). Colquhounův film vrcholí absurdní gradací citů, za kterou by se nemusel vážně stydět ani Michael Moore. Formálně i tematicky jej dohnaní k emocionální amplitudě tklivá hudba, zpomalené záběry a vůbec všechny ty atributy nevyhnutelně spojené s efektivním a jednoznačným působením na diváka.

Colquhoun nechce, aby jeho publikum skutečně přemýšlelo, jak traduje ve velkolepém finále svého snímku. Chce, aby bezvýhradně přijalo jeho názory. Jeho krátkodeché argumenty, jeho náladu a hlavně pocity. A to je stále něco, co u středoevropského diváka nemůže projít bez povšimnutí a kritiky. Tady je člověk podezíravý. Ničemu nevěří a většinou přehání, ale sem tam zůstává pro svou nesamozřejmou recepci vlastně docela rozumný. Pohotový a bystrý. Má odstup, mnohem větší než režisér. Food, Inc. není úplně jiným filmem než Food Matters. Kenner se ale mnohem lépe dokázal vypořádat s konfliktním a snadno manipulovatelným tématem, s emocemi, které nabízí. Dokumenty se ale stejně vyplatí vidět zároveň. Hned po sobě a srovnat je. Jednak dvojitá dávka „zdravé“ propagandy slibuje větší zábavu, jednak porovnání vede k (a už se opakuju) jasné opatrnosti před jednoznačnými závěry. Dobrou chuť.