Last but not least

Končíme. Zbytek třeba někdy někde jinde . Asi tak.

Nejdelší videoklip všech dob

Mamut je zbytečný film. Dokonale zbytečný. Mamut totiž od začátku do konce podráží nohy sám sobě. Chce toho říct spoustu, ale jen suše konstatuje. Ředí a fascinovaně umanutě rozmělňuje už několikrát napsané, zfilmované, vyřčené. Opakuje a opisuje triviálnosti z každodenní reality neoliberalistické a postkapitalistické společnosti. Naomi Klein by se mu vysmála, Ulrich Beck by se radoval a divák zapláče. Dojetím to ale nebude.

Lukas Moodysson přitom patří k nejschopnějším režisérům přelomu století. Fucking Åmål přiměl vytáhnout kapesníčky a štědře tleskající dlaně nejednoho diváka a novější Lilya 4ever dojala krutostí podpořenou paradokumentární autenticitou každého druhého. Mamut se k ničemu takovému ani nepřiblíží. Moodyssonův nový film abstrahuje všechno, co si člověk jen umí představit pod magickým a klišovitým souslovím duch (dnešní) doby. Mladý extrémně úspěšný vývojář počítačových her a současně spolumajitel zázračně úspěšné počítačové firmy a otec rodiny v jedné osobě jednoho dne musí jet podepsat obchodní smlouvu na druhý a chudší konec světa, konkrétně do Thajska. Odletem do Asie se v něm hne svědomí, začíná přemýšlet, nic není jako dřív. Uvědomuje si kontrast bohatého západu a chudého východu, dochází mu sílá vlastní úspěšnosti a sociálního postavení, moc, kterou má nad ostatními a kterou stejně nijak neumí využít. Jeho manželka se mezitím trápí v Americe – jakožto špičkový chirurg nemá dost času na výchovu vlastního dítěte, která tak má časem celkem přirozeněji raději najatou filipínskou chůvu než vlastní rodiče.

Nic víc, jen tohle a sem tam nějaká nevěra nebo srdceryvný paralelní příběh z rozvojové země k dokreslení destruktivní atmosféry. Nic víc zkrátka Mamut nenabízí a vlastně to není málo. Zásadní problém tak je jediný – Moodysson totiž jen variuje a obtahuje kontury současnosti. Neinterpretuje, nereflektuje, jen převádí na filmové plátno. Říká to, co už všichni dávno vědí, ale bohužel to říká tak, jako kdyby objevoval zázraky. Vzlyká nad konzumní společností, nad komercionalizací a všeobecným odcizením. Moodysson ale realitu nijak neodkouzluje. Jen brouzdá po povrchu a jeho naříkání o katastrofickém kapitalismu tak má v roce 2009 (případně na začátku roku 2010, kdy bude film uveden v evropských kinech) asi takovou výpovědní hodnotu jako každoroční prosincové televizní zprávy o tom, že „silničáře letos zaskočila zima“ nebo že cukr je holt nezdravý. Moodysson totiž nezdůvodňuje, ani se o to nijak nepokouší. Nekomentuje, nedovypráví, nenabízí řešení ani spektrum příčin. Pracuje mechanicky, jako poctivý dělník se smyslem pro řemeslnou zručnost ale nulovou schopností a úsilím přemýšlet. Aniž by si to přiznal, zůstává rezignovaný stejně jako jeho postavy.

Mamut si svůj destilátový charakter vlastně udržuje i na formální rovině, až se to člověku nechce věřit. Šlape prověřenou cestou mozaikovité skládačky ve stylu Babelu namíchané s melancholickým Ztraceno v překladu, libovolným sentimentálním americkým seriálem o osamělých a ztracených existencích a konečně videoklipem Ladytron (přičemž třeba singl Destroy Everything You Touch se ve filmu mihne častěji než Kriminálka Miami na Nově). Lukas Moodysson svým jedenáctým filmem popírá jakoukoliv vlastní dřívější invenci a více než co jiného tenhle snímek evokuje právě vizuální doprovod kapely Ladytron. Poetiku nakonec mají podobnou – stejně jako Ladytron nebo Client, kteří na soundtracku taky nechybí, vyznívá Mamut chladně, odtažitě a schematicky. Narozdíl od electroclashových veteránů k tomu ale sklouzává neúmyslně, nepozorně a nahodile. Mamut je tak zkrátka zbytečný, rozbředlý, zvětralý a stereotypně recyklovaný. Stejný význam může mít pro diváka pět minut zpravodajství televize Prima, dejme tomu. Mamut ovšem přesahuje dvě hodiny. Dvě hodiny, říkám znova. A dál už by tahle recenze byla zbytečná.

Co tě nezabije, to tě pokouše

Jennifer´s Body je film, ve kterém je všechno. Všechno, co definuje současný svět, a ještě něco navíc. Nový film oscarové scenáristky hořkosladkého Juna Diablo Cody totiž recykluje postupy, témata a opakující se klišé každého druhého soudobého seriálu ze střední školy nebo filmu. Jakéhokoliv. Žánrového béčka, thrilleru, hororu, masové komedie, středoškolské limonády nebo maloměstského dramatu. Jennifer´s Body prostě může být banální středoškolský pseudo sexy-horror, po kterém se člověku zatočí hlava i žaludek, stejně jako solidní intertextuální otevřené dílo, jaké bude parta intelektuálů (těch aspirujících na vizionáře, co místo Bergmana už dávno stejně analyzujou Star Trek a Ordinaci v růžové zahradě) ještě pár měsíců po shlédnutí často a ráda rozebírat. Jennifer´s Body má tenhle potenciál. Zábavnou ambivalenci nadchnout i odpudit během prvních pár minut.

Režisérka Karyn Kusama spolu s Diablo Cody nakonec sáhly po základním postupu celé postmoderny, po dominantním a okoukaném narativních schématu, o jaké divák zakopnul už tisíckrát. Jennifer´s Body je zkrátka žánrový pastiš se vším všudy. Na začátku vsadí na nekonfliktní středoškolský sladkobolný příběh o dvou rozdílných a nerozlučných kamarádkách Needy (model té ošklivější, chytřejší a časem „přemožitelky“) a Jennifer (přirozeně model té hezčí, dravější a později „zabijáka“). Holky jdou na koncert, během nějž tragicky a nevysvětlitelně vyhoří bar, ve kterém se odehrával a Jennifer kamsi odjede ve zlovolně vypadající dodávce vystupující kapely. Po tomhle momentu už nikdy nic nebude jako dřív a aby to bylo divákovi vážně jasné, film se k němu ještě několikrát implicitně obrátí čelem. Jennifer se ze dne na den promění z maloměstské roztleskávačky v krvežíznivou upírku, která zabíjí ostatní středoškoláky na potkání. Příběh samotný ale není pro Jennifer´s Body to nejdůležitější. Kromě zábavné subverzivity, kdy film přeskakuje od obyčejné středoškolské vyvražďovačky ke krotkému upírskému hororu nebo společenské satiře, zůstává zdaleka nejjasnější plus snímků jeho cyničnost, nadhled a sebereflexivita. Diablo Cody sice občas sklouzne k stereotypům jiných pubertálních komedií, většinou se jí ale daří napsat dialogy čerstvé a dynamické tak akorát. S přidanou ironickou hodnotou.

Jennifer´s Body je klubko spletené ze štědrého množství popkulturních odkazů. Banálních, klasických, obvyklých, ale upřímně současných a nakonec překvapivě výstižných, alespoň co se adekvátnosti vůči tématu filmu týče. Jediná hospoda v městečku vyhoří v den, kdy v ní vystupuje skupina Low Shoulder. Parta emo-freaků v čele s Adamem Brodym touží po úspěchu v showbusinessu, nějak se jim ale nedaří prorazit a tak sáhnou po kapce okultismu – rozhodnou se obětovat živou bytost, tedy Jennifer. Jestli se jim to nakonec, vzhledem k její následné upírské transformaci, povede nebo ne je věcí interpretace, funkční je spíše do krajnosti dovedená metafora neúspěšné kapely, jejíž jediný chabý hit se začne po místní tragédii masírovat veškerá rádia. Cody se povedlo do scénáře protlačit příjemné množství odkazů pilně dokumentujících ducha doby. Nejsou neočekávané a nejsou zde zmíněny poprvé, film ale uzemňují a nad rámec sci-fi thrilleru a pubertálního hororu mu dávají rozměr mírné sociální satiry (středoškolačky tak třeba opakovaně a otevřeně definují pravdivost nějaké události podle toho, jak se o ní píše na Wikipedii).

Konečný komediální a hlavně důmyslně komplexní efekt Jennifer´s Body umocňuje i hudební složka. Soundtrack staví na principu stejné intertextové koláži jako celý film – kdo narážky a přímé citace rozkóduje, pobaví se jednoduše více. Dramatické chvilky, kdy se schyluje k nějaké té vraždě, tak pročísne singl White Lies Death a záběry na Megan Fox alias Jennifer odhodlanou k pomstě doprovází Kiss With a Fist od Florence and the Machine. Karyn Kusama ani Diablo Cody možná nejsou filmové revolucionářky, Jennifer´s Body ale překvapí a potěší. Částečně mimoděk, díky skutečnosti, že od něj divák zas až tolik nečeká, částečně díky invenčnosti a svěžesti s jakou dokáže kombinovat všemožné žánry, glosovat je a rehabilitovat v jejich životaschopné hybridnosti. Jennifer´s Body kombinuje, přehání, míchá jedno s druhým, ale z vody nevaří. Ani na chvilku se totiž nevzdaluje svým cílům – ironicky pobavit, nenudit, možná trošku provokovat. Revidovat klišé v něco nového, nakažlivě zábavného, zdánlivě nesložitého, ale zároveň interpretačně plodného. Jennifer´s Body prostě z ničeho vykřesal něco, a to něco s celkem velkým n.

Jste to, co hltáte

Jídlo jako jídlo. Slogan, který dávno neplatí. Všímají si toho odborníci na zdravou výživu, doktoři, nakupující. Konzumenti vědí, co jim škodí, jen se to bojí přiznat. Američtí konzumenti tenhle strach ze zodpovědnosti pak dohání k extrému, který zaplavuje dokumenty posledních pět let důmyslněji než virální reklama. Dokumenty Food Matters a Food, Inc. tak jdou vyšlapanou cestou filmů jako Fast Food Nation, svým způsobem i Super Size Me a desítek dalších. Originalita a invence se může projevit jen v samotné formě a závěrech, ke kterým tvůrci dochází. A to právě může být kámen úrazu.

Food, Inc. natočil Robert Kenner a zájem, s kterým k filmu přistoupil, není těžké rozkódovat. Pokusil se změnit způsob uvažování o stravování jako takovém. Sledoval mechanizovanou výrobu jídla, fast foody, jak jinak. Procházel supermarkety a celkem šikovně poukázal na falešnou představu o výrobcích, které si lidi kupují, na iluzi rozmanitosti, kterou se sami přikrmujeme. Kenner se zaměřil na národní potravinářský průmysl v celé šíři. Na korporace, které vykořisťují menší farmáře, na špatné zákony, jaké jim dominantní chování dovolují s přihlédnutím oka. Soustředil se na obrovské společnosti, jak to tak už v současných amerických dokumentech nevyhnutelně (a ne že by nelogicky) bývá, a hledal viníky. Nakažené maso, děti umírající na bakterie obsažené v hamburgeru, absolutní zákaznická dezorientace ohledně původu jídla a na vrcholu pyramidy mediálního zla posedávající nečinná vládní administrativa. Food, Inc. se nakonec dotýká problému mnohem obecnějšího než špatné kvality jídla a nevhodných stravovacích návyků. Naznačuje spiknutí, jednu z těch konspiračních teorií o nepřekonatelné hegemonii, pod kterou by se se svým katastrofickým kapitalismem ráda podepsala i Naomi Klein. Kenner apeluje. Vyzývá k aktivitě a pohledem podezíravého diváka zabíhá k jednoznačnému (a přehnanému) dogmatismu. Obrací se na něj, každý se přece může sám rozhodnout, vstát, přemýšlet, informovat se, bojovat. Zavánět ryzím patetismem ale Food, Inc. začne až v závěrečných titulkách obracející se na publikum, aby vzalo osud za své zdraví do svých rukou. Na tom není nic divného.

Food, Inc. by se celý vlezl do škatulky edukativního dokumentu. Kenner má neskromné ambice diváka během hodiny a půl něco naučit. Donutit jej přemýšlet. Naklonit na svou stranu, na zdravou stranu, tedy. Manipuluje s ním, možná. Explicitně si pomáhá drastickými a nehumánními záběry z obrovských jatek, zvedá žaludek, ale zůstává věrný svému zájmu. Pokládat otázku a položit ji tak, aby se ručička z pouhého opakování „jak” (jak něco udělat efektivněji a rychleji) obrátila v obyčejné „proč” (tedy proč něco vůbec chceme dělat). Kenner je mírně dojmologický, jednoznačný a sugestivní více, než by bylo zdrávo. Těžko říct, jestli je objektivní a těžko říct, jestli něco takové jde. Jestli je to nutné a jestli to dneska někdo od dokumentu, který má být reflexí současného stavu (v libovolné oblasti společnosti), očekává.

James Colquhoun, režisér dalšího dokumentu zaostřeného na potraviny a jejich vztah ke konzumujícímu člověku, přistupuje k tématu jinak. Colquhoun se ve svém snímku Food Matters soustředí spíše na substituční funkci léků a podivných umělých jídel, které dneska lidi konzumují namísto zdravější organické zeleniny, třeba. Bere si na pomoc lékaře propagujícího opakované užívání relativně přirozených vitamínů a celkem široké spektrum odborníku na výživu, ze kterého nehlasitěji promlouvá angažovaný David Wolfe. Wolfe jakožto představitel organizace World Authority on Raw Foods & Superfoods permanentně opakuje svou mantru o jakémsi „superfood“, o něčem co divákovi po desáté repetici přirozeně evokuje stejně falešné a nenaplnitelé přísliby, na jaké lákají reklamy běžného nezdravého jídla. Colquhoun si tak koncepcí dokumentu složeného výhradně z rozhovorů podkopává vlastní nohy. Food Matters se totiž někde v půli definitivně rozběhne do několika odlišných stran. Najednou se snaží uchopit a glosovat co nejvíce témat jako přehnaná spotřeba léčiv, zkorumpovanost farmaceutického průmyslu, chronické choroby, které se už nedaří léčit stejně jako snadná dostupnost reklam na tyhle škodlivé léky, kterou umožňuje internet. Skutečně, dojde až na kritiku internetu a virtuální reklamy v jeho době. Food Matters honí mnoho zajíců, ale chytit se mu nepodaří ani jeden.

Závěr dokumentu navíc triumfuje neuvěřitelnou formální směsicí dokonalé akcentace patetična všeho druhu. Snímek by se rád zabýval problematickou nezdravého způsobu stravování stejně jako enormní konzumaci léčiv, ale při podrobnějším pohledu je jasné, že se nezabývá ničím jiným než přímočarou agitkou. Ideologie, kterou nese, je sice pozitivní – jíst zdravě, starat se o sebe, neládovat se léky bezdůvodně a tak dále – ale značně jednostranná (rakovinu asi nikdo nebude léčit velkou dávnou vitaminu B a podobně). Colquhounův film vrcholí absurdní gradací citů, za kterou by se nemusel vážně stydět ani Michael Moore. Formálně i tematicky jej dohnaní k emocionální amplitudě tklivá hudba, zpomalené záběry a vůbec všechny ty atributy nevyhnutelně spojené s efektivním a jednoznačným působením na diváka.

Colquhoun nechce, aby jeho publikum skutečně přemýšlelo, jak traduje ve velkolepém finále svého snímku. Chce, aby bezvýhradně přijalo jeho názory. Jeho krátkodeché argumenty, jeho náladu a hlavně pocity. A to je stále něco, co u středoevropského diváka nemůže projít bez povšimnutí a kritiky. Tady je člověk podezíravý. Ničemu nevěří a většinou přehání, ale sem tam zůstává pro svou nesamozřejmou recepci vlastně docela rozumný. Pohotový a bystrý. Má odstup, mnohem větší než režisér. Food, Inc. není úplně jiným filmem než Food Matters. Kenner se ale mnohem lépe dokázal vypořádat s konfliktním a snadno manipulovatelným tématem, s emocemi, které nabízí. Dokumenty se ale stejně vyplatí vidět zároveň. Hned po sobě a srovnat je. Jednak dvojitá dávka „zdravé“ propagandy slibuje větší zábavu, jednak porovnání vede k (a už se opakuju) jasné opatrnosti před jednoznačnými závěry. Dobrou chuť.

Naomi & Naomi

Každá doba má své ikony a každá generace má své modly. Nebo alespoň konstanty. Osobnosti, o kterých se ví, o kterých se mluví, jejichž knihy se čtou a kritizují. Americká spisovatelka a politická konzultantka prosazující progresivní politiku Naomi Wolf mezi tuhle elitu nového tisíciletí patří stejně jako její jmenovkyně, mediálně určitě nejznámější teoretička globalizace a kapitalismu Naomi Klein. Naomi Wolf a Naomi Klein jsou zkrátka novým Noemem Chomskym. Dalším Ulrichem Beckem nebo Michelem Chossudovskym. Anthony Giddens a Zygmunt Bauman současnosti, třeba.

Naomi Wolf a Nami Klein přichází do boje proti westernizaci společnosti, omezování svobody obyčejných občanů a širokého spektra problémů téhle společnosti z různých oborů a s různými zkušenostmi. Zatímco Wolf vydala už v devadesátých letech jednu ze základních knih mýtu krásy a kritiky normativních představ o ženském vzhledu The Beauthy Myth (která dneska bývá stále častěji skloňována v souvislosti s kulturálními studii), Klein debutovala svým globálním bestsellerem (hezký paradox) No Logo až v roce 2000. Naomi Wolf toho zatím stihla jednoduše napsat víc, ale nejznámější a nejkontroverznější zůstává její dva roky stará kniha The End of America: Letter of Warninf to a Young Patriot. Bible ostré kritiky Bushovy války proti terorismu a permanentního udržování národa ve strachu, která se nebojí praktiky a strategie amerického prezidenta srovnat s chováním Hitlera v nacistickém Německu, vyvolával bouřlivé reakce, a tak by bylo škoda zůstat u knižní podoby. Dneska stejně nikdo nečte, říká se. Annie Sundberg a Ricki Stern se chopili příležitosti a natočili film zachycující deset hlavních kroků ke ztrátě svobody, jaké se podle Wolf dopouští americké vláda na svých občanech. Nic víc, nic míň.

Stejnojmenný snímek The End of America, natočený v roce 2008, tak vlastně ani není filmem v obvyklém slova smyslu. Těžko říct do jaké míry režiséři předem rezignovali na jakoukoliv reflexi sugestivních paralel a historických analogií, které Wolf (mimochodem odchovaná studiem na Harvardu) servíruje publiku. Rozdíl mezi knihou a filmem The End of America je asi takový jako mezi diplomkami na plzeňských právech, a to zamrzí. Divák nečeká přímou odlišnost, jenže tvůrci doslova kopíruji stanoviska i míru jejich působivosti a subjektivity. Wolfová je velká autorka, bystrá a důmyslná (dlouhodobě a systematicky si všímá sledovacích kamer, odposlouchávání, sledování elektronické pošty a bankovních výpisů, které omezují lidskou svobodu). Polopatičnost, s jakou film přežvýkává knihu, ale svádí k slzám. Smutným. The End of America není špatný edukativní výcuc, ale k plnohodnotnému, jakž takž kvalitnímu, dokumentu má daleko. Na diváka působí jenom samotná osobnost Wolf, přítomnosti filmu a nějaké filmařské práci si sotva všimne. Absence zasahování do scénáře není sice u dokumentu ničím podivným, Sundberg a Stern ale nic z toho nedělají záměrně, nebo tak alespoň působí. Spíše jako by se jim nedařilo najít vlastní stanovisko a tak recyklují a adaptují v tom komplikačním a úmorně identickém slova smyslu, který oceníte, když se vám nechce číst samotnou publikaci, ale nad kterým zabručíte, pokud jste ji nedej bože četli nebo se na to chystáte. Adaptace, třebaže dokumentární, prostě nemá substituovat knihu.

Kapku větší štěstí měla letos na dokumentární adaptaci Naomi Klein. The Shock Doctrine s podtitulem The Rise of Disaster Capitalism ale spolu s Matem Whitecrossem natočil Michael Winterbottom, takže se vlastně není čemu divit. The Shock Doctrine taky vychází ze stejnojmenné knihy Klein z roku 2007 a částečně se stejně nevyhnul její sumarizaci, přesto ale hranice opakování a němého variování překračuje. Aspoň o krůček. Kanaďanka Naomi Klein tlačí na publikum, jezdí po amerických univerzitách a studenti na jejich přenáškách tleskají jak na koncertě Yeah Yeah Yeahs. V Praze, po x-letech jejich existence, po vymodleném setkání. Klein umí strhnout. Autorka obrněna studiem filozofie a angličtiny sází na opakovanou základní metaforu příběhu a kolektivního narativu. Strach vyvolaný v občanech jako narativ, šoková doktrína jako narativ. Podobně jako Wolf brouzdá v historii a nachází analogie – v jejím případě jde o paralelu mezi ekonomikou šoku, jakou prosazoval Milton Friedman a šokovou doktrínou katastrofického kapitalismu, k jakému se před časem uchylovat George Bush.

Naomi Klein se obecně věnuje masovým fenoménům. Obchodním značkám, kultuře orientované na nekonečný konzum, myšlení před a po 9. září, teroristickým útokům a nadnárodním společnostem. Za rok napíše knížku o lashovské post-hegemonii internetových serverů, o sociálních sítích, co definují lidskou identitu, o profilaci personální reklamy díky všem těm osobním profilům, co si člověk po sobě na internetu neuklízí. Jen tipuju. Myslím. Ale s něčím podobným určitě přijde. Klein patří mezi nejvýraznější teoretičky současnosti oscilující mezi sociologii, teorií globalizace, konzumu a podobně a The Shock Doctrine její sugestivnost stejně jako tendenčnost k občanské aktivitě jen potvrzuje. Klein v závěru jedné své přednášky na univerzitě v Chicagu posluchače přímo vybízí ke stávce. Pokud se člověku něco nelíbí, musí se tomu umět postavit. Argumentuje logicky, nepřehání jako Wolf, ačkoliv gestikuluje minimálně dvakrát expresivněji. Dokument její osobnost abstrahuje v příjemné míře – tak, aby ji divák poznal, ale dokázal si držet odstup a tak, aby film respektoval její názory a knihu, ale zároveň přinesl i něco navíc (byť je to jen určitá míra filmařské dobře zvládnuté řemeslné práce, svěžího střihu a struktury snímku).

Naomi Klein tak tentokrát Naomi Wolf nepřímo překřičela. The End of America neopouští úpěnlivý záznam přenášky sympatické intelektuálky, The Shock Doctrine je prostě dokument, a to dobrý, možná i víc. Oba ale splňují to základní, nutí přemýšlet a nakopnou k vlastní reflexi. K domácímu podumáníčku si, pěkně konfrontačně, kapku rozhořčeně a kapku euforicky. Proto se vyplatí je vidět. Jednoznačně a hned.

Jste to, co kupujete

Jste to, co máte. Jste to, co vlastníte. Jste to, co kupujete a děti jsou budoucnost každého národa. Možná proto jsou žhavým objektem pozornosti marketingových stratégů široko daleko. Kapitalismus nahrává spotřebě a přehnané konzumaci, k spotřebě pro spotřebu. Děti brečí a vynucující si. Umí přesvědčit. Donutit. Stejně jako tvůrce reklamy. Možná proto se o dětech ve světě reklam nebo reklamách ve světě dětí (záleží na úhlu pohledu) a možná proto se o nich natáčejí dokumenty. Reklama je s člověkem od kolébky do rakve. Moduluje mysl, modifikuje touhy a potřeby. Jsme profesionálové, profesionální konzumenti.

Režiséři Adriana Barbaro a Jeremy Earp loni natočili dokument Consuming Kids s všeobsažným podtitulem Komercializace dětství. Zaostřili se na marketingové strategie využívající všemožných poznatků a šikovných případových studií od dětských psychiatrů, psychologů a podobně. Reklama dneska nenechává nic náhodě, alespoň ne v podání tvůrci Consuming Kids. Stratégové v něm děti sledují od raného věku. Chodí k nim domů, slaví s nimi narozeniny. Dívají se, jak se koupají, jak si hrají s mýdlem a oblíbenou gumovou hračkou. Natáčejí si, jak se baví s kamarády nebo sedí na záchodě. Všímají si neuromarketingu a reklamy ve světle nových médií, tedy toho, jak děti, aniž by cokoliv tušily, odevzdávají svoje osobní data na všemožných internetových chatech. Na průměrné americké dítko za den koukne a zahučí až tři tisíce reklam. Ráno u snídaně, cestou do školy, protože v tamních autobusech hraje speciální Bus Radio, z jejich mobilů, iPodů, videoher, které hrají. Junk food je jenom jedna z x-forem reklam v téhle hyper-konzumní společnosti. A děti chtějí všechno, pochopitelně.

Consuming Kids má jen subjektivní stranu mince, jak to tak u amerických dokumentů bývá. Zachycuje všechno to mediální zlo, útrapný product placement, které děcka nemají šanci rozkódovat, virální marketing, předváděčky nového zboží skryté za pyžamové párty pro holky. Naštvaným ukazováčkem šťouchají do skryté reklamy, do podprahovosti, které nemá šanci nikdo utéct, do merchandisingu hraček představující postavičky z dětských filmů. Adriana Barbaro a Jeremy Earp natočili dokument o tématu, o kterém se dneska vedou nekonečné diskuze v jednou kuse. Přesto se jim občas povede objevit něco podstatného, nutně ne šokujícího, logického, ale přesto konfliktního a zásadního. Definitivně třeba konstatují iluzivnost a nefunkčnost pseudo-vzdělávacích dvd pro děti, které americké rodiny skupují ve velkém, registrují falešné svědomí, co apeluje na rodičovský pud a úzkostlivou představu, že matka nebo otec musí dítěti dopřát každou druhou pomůcku pro výchovu a hru. Dévédéčka s dětskými písničkami, na které civí tříletý capart v dupačkách, se ale zřejmě míjí účinky. Consuming Kids ovšem kromě obyčejné spotřeby nabízí i další témata – třeba předčasné dospívání dnešních dětí důsledkem popkulturní vzorů, televizních seriálů, třeba i filmů. Děcka dneska nechtějí být učitelkou nebo astronautem, ale bohatými.

Když už to vypadá, že celý snímek sklouzne k triumfální jednoznačnosti a vyhrocené subjektivitě, chytí se posledního stébla. Začne hledat další viníky, další subjekty, které jsou schopny děti od škodlivého vlivu reklamy uchránit. Rodiče to podle Adriany Barbaro, Jeremyho Earpa a solidní armády odborníků, kteří v dokumentu postupně promlouvají, nestačí. Nejsou s dětmi čtyřiadvacet hodin denně, nejezdí s nimi do školy, nedokáží je neustále hlídat, zavírat jim oči a uši. Reklama, minimálně ta americká, je všudypřítomná a děcka ji milují. Slyší na ni. Berou ji jako absolutní pravdu a totální skutečnost přehlušíte jen těžko. Přirozenou možnost regulace (třeba obyčejnou kontra-reklamu zdravého životního stylu, jak to třeba v tuzemských poměrech dělá časopis RedWay distribuovaný přímo do školních lavic a lákající na autory/teenegerovské modly jako Kay Buriánek nebo michal nanoru v kombinaci s přitažlivou grafikou) reklamy tvůrci vlastně nějak vynechávají. Akcentují deprivaci, kterou dítě trpí, pakliže se rodič rozhodne vzepřít a podle zdravého rozumu výrobek nezakoupit. Depresi a frustraci z nekonzumace, dá se říct. Říkají toho hodně. Spoustu témat, spoustu forem i dílčích druhů reklamy, a to všechno podporují skvělým dynamickým tempem. Consuming Kids je svěží dokument o smutném aktuálním tématu. Není stoprocentně objektivní, zřejmě. Nic takového jednak ani nejde, jednak to po něm nikdo nechce a jednak mu to díky rytmičnosti, zábavnosti a množství nabízených otázek zpestřených historickým exkurzem do vývoje dětské reklamy nikdo nebude vyčítat. Ani nemůže. Neměl by.

Válka on-line

Před pár lety byla válka v Iráku mediálně nejprovařenější téma. Televizi a internet infikovaly tragické záběry výbuchů, boje a smrti v přímém přenosu stejně jako amerických vojáků, co se fotí s lebkami mrtvých místních. Takováhle je válka v post-cokoliv-chcete-moderním světě. Válka on-line, zprostředkovaná, mediálně konstruovaná, sledovaná, válka.com. Argentinský režisér Mauro Andrizzi se na konflikt v Iráku chtěl podívat jinak. Soukromě a autenticky, dejme tomu.

Snímek Krátké filmy z Iráku získal na loňském ročníku Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů (díky čemuž ci tento týden vysloužily vysílání na České televizi) v Jihlavě hlavní cenu za světový dokument, ale není snadné hned pochopit proč. Možností se nabízí hned několik. Mauro Andrizzi sestavil film s osobních záběrů, jaké si během války pořídili na své mobilní telefony jednak američtí a britští vojáci, jednak členové lokálních milic nebo zaměstnanci bezpečností agentur a soukromých firem. Do filmu vstupuje jen minimálně. Nesestříhává jej (nebo si alespoň udržuje takový dojem), verbálně nekomentuje, neupravuje. Autentické záběry nechává mluvit samy za sebe. Ambivalentní spektrum záznamů akcentuje hned několik vážných témat od (vcelku nepopiratelné) tragičnosti války jako takové, fundamentální fanatické posedlosti bojovníku oslavujících Alláha, až po absurdnost a cyničnost zahraničních vojáků natáčejících se na mobilní telefony, kterak v zákopech za Bagdádem tančí na juchavé písničky. Andrizzi jinými slovy nemusí explicitně zasahovat. Stačilo mu přebrat privátní záplavu natočeného záběru a olemovat ji doprovodným psaným – a z diváckého pohledu nepřátelsky dlouhým – textem. Právě dodatečným komentováním nebo sporadicky vloženou ostře kontrastní zvukovou stopou film ale nenápadně popírá sám sebe. Andrizzi sice zůstává stát stranou, ale citáty o vojenství a současném neustávajícím fenoménu terorismu dávají snímku konkrétní referenční rámec.

Ďáblova soap-opera servírovaná ve vysílacím prime-timu stojí jeho perspektivou (a ne že by to byl pohled nereálný, jde jen o nepřiznanou intepretaci a marnou snahu o absolutní gesto autentičnosti, které není možné) na mocenských vztazích. Na poměru mezi nadřazenými a podřazenými, na poměru mezi vykořisťovanými a vykořisťujícími. Režisér neváhá sáhnout do své sociologické knihovničky a citovat třeba Mocenskou elitu nebo Příčiny třetí světové války Charlese Wrighta Millse. Krátké filmy z Iráku se tak rozmáchnou hezky doširoka – už nejde o konflikt v Iráku, ale o konflikt jako takový. Zkrátka a jednoduše o staré známe sociologické paradigma, které (v konotaci s Andrizziho rejdění v dějinách sociologie) ale šikovně popírá jakoukoliv pozitivní hodnotu coserovského realistického konfliktu. Pouliční výbuchy a permanentní atmosféru smrti v Iráku lze považovat za nerealistický konflikt asi tak jako Lucku Vondráčkovou za talentovanou zpěvačku, jenže nenasytnost a samotný akt agrese postupně doprovází tamní boje spíše než nějaké hmatatelné konečné vítězství.

Krátké filmy z Iráku ale nejsou nějak skvělý film. Možná ani nejsou vůbec filmem, v klasickém slova smyslu. Spíše odvážnou sociologickou sondou a globálním esejem. Reprezentace nebo průběh války totiž není jediným tématem, které sebevědomě otevírají. Zásadní otázka, kterou Andrizzi klade svému publiku, zní spíše, kam až jsme schopni zajít v naší posedlosti vizualizací nebo co všechno jsme ještě ochotni považovat za film. Hranice mezi soukromým a veřejným, mezi oficiálním a neoficiálním v téhle společnosti neexistují. Televizní zprávy citují rozmazané záběry z YouTube, moderátoři a redaktoři lákají fanoušky na Facebook a film se dá (jednou provždy) prostě natočit na mobil. Krátké filmy z Iráku to jen opakovaně potvrzují. Přirozeně nejsou příjemným dokumentem, divák u nich ale netrpí, nijak se nedojímá. Dívá se. Sleduje a remcá, protože hodina a půl roztřesených záběrů výbuchů a soustavného cestování terénním autem odnikud nikam zkrátka není zajímavá. Pro nikoho. Sugestivita a výpovědní hodnota Krátkých filmů z Iráku se ale dostaví později. Není to samotný film, ale přístup, po jakém režisér sáhnul, který ocenila nejen jihlavská porota. Krátké filmy z Iráku jsou dost možný hrozný film. Otřesný. Divný a neprofesionální. Balíček prudce aktuálních témat, jaká nabízí, ale překoná lecjaký ostře negativní dojem a pachuť neuchopitelnosti, která se dostaví při závěrečných titulkách. Jednoduše řečeno, film, který bolí, ale vyvolá diskuzi. Bouřlivou. A potřebnou, dost možná.